Chci provádět! – Začínáme v nové práci

Podali jsme přihlášku, poslali životopis, absolvovali pohovor. A je to tady! Blíží se první den v roli průvodce. Jak se na něj připravit? Co od toho čekat? 

Sylabus

Asi měsíc předem (opět záleží hrad od hradu) dostanete sylabus. Tedy průvodcovský text. Naučte se ho! Nejlepší rada jakou vám můžu dát. 🙂
Povětšinou už hrady a zámky mají sylabus složený ze dvou částí – samotného textu a poznámkového aparátu, kde jsou vysvětlivky pro vás. Normálně se návštěvníkům neříkají, ale zodpovídají případné dotazy, vysvětlují nejasnosti, doplňují kontext. (Pozn. Například v článku o Bečově jsem psala o Dominiku Ondřeji Kounicovi, který zámek odkoupil. Ptala jsem se průvodce na souvislost s Václavem Antonínem Kounicem, kancléřem Marie Terezie a průvodce nevěděl. Přitom byl Dominik Ondřej jeho druhý syn. Tohle je přesně druh informace, která patří do poznámkového aparátu.)
Poznámkový aparát na Vimperku doplňovala ještě obsáhlá fotodokumentace, protože v textu se mluvilo o restaurátorských sondách a jednotlivých vrstvách omítky, které byly podrobněji ukázané právě na fotkách. Takže ještě před samotných příjezdem na objekt jste dostatečně připraveni. 
Doba, kdy se teprve učíte text je taky vhodná doba pro vytvoření informační databáze o baráku. Je fajn znát souvztažnost mezi jednotlivými rody, které na objektu působily, ikdyž v textu třeba tyto vztahy zmíněny nejsou. Pomineme-li fakt, že je to fakt důležité, tak je to občas taky lepší než kde jaký napínavý román. Nejhorší průvodce je ten, který se nabouchá text a má pocit, že to stačí. Průvodce se neustále dovzdělává a sbírá další materiály. Dlužno dodat, že dobrý kastelán je schopen mu ty materiály poskytnout, nebo ho aspoň nasměrovat!
Náslechy
Některé hrady a zámky vyžadují, aby se noví průvodci dostavili aspoň den předem na tzv. náslechy. Dlužno dodat, že někde náslechy nejenomže nevyžadují, ale dokonce zakazují. Ve své podstatě jde o to, že nový průvodce na objektu prostě celý den chodí na prohlídky jiných kolegů a poslouchá co říkají. Doplňuje si sylabus o věci, které průvodce říká navíc. Ptá se (pokud možno inteligentněji a víc než normální návštěvník) na vše co mu není jasné. Taky se tak naučí odpovědi na klasické dotazy na strašidla, legendy, vtipy a podobně, které v klasickém sylabu nebývají, ale návštěvníci je chtějí. 
Na násleších se taky naučíte orientovat v trase, zjistíte jak je to se zamykáním („Tady za dveřma je oranžová dlažba, takže oranžový klíč.“), kde jsou nejbližší nouzové východy a tak.
Náslechy jsou obecně super. Mě se třeba líp vstřebává mluvené slovo, takže si nové průvodcovské texty nahraju jako monolog do mobilu a poslouchám je v šalině. Náslechy mi jako způsob učení se naprosto vyhovují. Jen je třeba dát si pozor na to, s kým jdete na náslechové prohlídky. Nejlepší jsou staří, léty prověření, nadšení průvodci, kteří toho nováčkům můžou hodně předat i z provozu. S láskou vzpomínám na některé ze svých kolegů z Buchlova, kterým jsem tedy nenaslouchala přímo já, ale kteří dokázali mluvit o hradě třeba čtyři hodiny a nikdo by se nenudil. Nejhorší jsou oproti tomu ambiciózní praktikantky, které se chtějí předvést a přitom nemají co předvádět. 
Pokud jste si vybrali objekt, kde se náslechy nepraktikují, zkuste se zeptat jestli stejně nemůžete navštívit prohlídky některých kolegů, abyste si před svým vlastním velkolepým startem poslechli jak to jde dělat. Někde ovšem odmítají náslechy principielně (snad aby se nováčci nenakazili některými zlozvyky starých průvodců), což mi přijde jako škoda.
Na závěr vtipná vsuvka. Na mých prvních násleších v životě jsem byla v květnu na Buchlově. Venku bylo příjemných patnáct stupňů tak jsem si oblékla sukni a sandálky, abych teda reprezentovala a vyrazila. Inu, nereprezentovala jsem, všichni mi sdělili, že jsem blázen a já po prvních dvou prohlídkách uznala, že jsem. Nejlepší byla kolegyně, se kterou jsem procházela poslední prohlídku. Na začátku trasy mi vrazila klíče se slovy: „Teď ty.“ a šla si stoupnout mezi návštěvníky. Dodneška si pamatuju hluboký nádech a svůj úvod: „Dobrý den, vítám vás na hradě Buchlově, potkalo vás nesmírné štěstí protože dnes, zcela výjimečně budete mít průvodkyně dvě.“
A tím se vlastně uvádí další odstavec a tím je Vlastní styl.
Že bych to už zmínila? Protože já to zmíním znovu. A znovu. A pak ještě jednou. Když už chcete provádět, pořiďte si osobnost, nebo aspoň vlastní vyladěný průvodcovský styl. Nesnáším automatizované papouškování doslovného textu, kde každý dotaz průvodce tak vyhodí z konceptu, že další dvě místnosti neví čí je. Já jsem osobně průvodce zábavný. Bohužel moje vtipy přijdou vtipné jenom mě a snad jednomu či dvěma návštěvníkům, kteří ví o čem mluvím. Zároveň je celá moje prohlídka postavená spíš jako Vítám vás u sebe doma, pojďte se podívat co tady máme pěkného. Navíc se je snažím strhnout entuziasmem. I na Vimperku, kde byli všichni většinou zprvu znechucení tím, že tam není nic, se mi podařilo většinu návštěvníků přesvědčit, že to je vlastně paráda. Protože kde jinde to uvidí. A že to co vidí, je vlastně hrozně super.
Jeden můj kolega, zapálený fanda do vojenské historie, z autorizovaného sylabu zachoval pouze základní informace, které ovšem na druhou stranu doplnil přímo alarmujícím množstvím kontextu právě vojenské historie objektu, jednotlivých rodů atd.
Další kolegyně sice zachovala sylabus a jeho informační hodnotu, ale překopala stylistiku a hlavně měla v hlavě tak neuvěřitelné množství doplňujících informací, že dělat náslechy u ní se podobalo snaze nacpat si do hlavy osmi set stránkovou učebnici historie. Za hodinu a půl. Ale projev měla tak milý a kulturní, že poslouchat tu kadenci informací byla vlastně i příjemné. 
Přijde mi perverzní, když jdu na hrad a po hodinové prohlídce si uvědomím, že vlastně nevím nic o tom objektu, nebo aspoň něco nového, protože průvodce se vzmohl jenom na otřepanou směsku pouček „Baroko je z italštiny a znamená perla nepravidelného tvaru.“ a „Secesní sekretář vidíte vlevo.“ Přísahám bohu, já už viděla tolik secesních sekretářů, že celá Evropa nemohla dělat na přelomu 19. a 20. století nic jiného, než bouchat sekretáře jeden za druhým. (Šokující bylo, že jeden údajně secesní sekretář byl naprosto jistě barokní skříň.)
Buďte sví! V rámci jistých mezí. Nemůžete vykládat bludy. Nesnažte se být za každou cenu zábavní, protože to umí málokdo (třeba já, haha!). Buďte příjemní! Milí! I na ty otravné! Vyčistěte si tu žumpu co jí říkáte moje slovní zásoba a dodejte jí trochu impulzu a lesku. Průvodce mluví spisovně, gramaticky správně a chce se mi říct a bez chyb, ale hrubky v mluvě neslyšíte. (Moje máma jo, heč!)
Pokud začnete větu slovy slovy „V této místnosti vám nejprve ukážu krásnou biedermanovou…“ nemůžete doříct gauč, je to jasný? Aspoň to hlavní? 
Metodika průvodcovské činnosti
Už jsem tu proklatou příručku (ke stažení ZDE) zmiňovala tolikrát. A ještě si o ní popovídáme. Doporučuju přečíst, ikdyby nakrásně jen kvůli obrazové příloze. Ta je super. 
Hned ze začátku je kapitolka o historii průvodcovské činnosti. Vykládání bludů a smyšlenek bylo zakázáné už tehdy a já bych tuhle noticku pod trestem smrti zavedla zase. To by se hned daly některé výklady poslouchat.
(Dlužno dodat, že stejně tak návštěvní řády občas zakazovaly vstup dětem do 6 let věku, to by se mi taky líbilo znovu zavést.)
V části věnované současnému stavu se mi líbí hned zkraje tvrzení, že živí průvodci doprovázející prohlídku jsou a budou upřednosťnováni, neb proti jiným druhům informační činnosti (audio-guide, kustodi, apod.) mají nesporné výhody. A já mám ráda, když někdo říká, že jsem výhodná.
Rozbor nejrůznějších možností zpřístupňování objektů je zajímavý a část o průvodcovských textech by se měla tesat do kamene, protože kvalitní sylabus – půl dobrého průvodce. 
Metodika zároveň upozorňuje na věci, které já vám tady opakuju – pozor na výklad, bacha na intonace, memorování, opakování stupidních větiček o přikládání do kamen zvenčí z chodby.
Dovolím si doslovnou citaci z oné příručky, protože se mi to už nechce opisovat: 
„Při interpretaci textu je třeba klást důraz na přirozený projev, neopakovat stejné větné konstrukce a slova, vyvarovat se zejména ukazovacích zájmen a často frekventovaných slov – tedy, však, vlastně apod. Průvodce si musí rovněž kontrolovat používání nadnesených hodnotících přívlastků – monumentální, velkolepý, jedinečný. Intenzitu hlasového projevu je třeba přizpůsobovat velikosti interiéru i velikosti skupiny. K jejímu zaujetí lze využít rétorických prostředků – pauza, dynamika, dů- raz na vyslovená slova a pasáže.“ (Metodika průvodcovské činnosti, NPÚ, str. 64)
Co je docela podstatné, tak průvodce nikdy v pracovní době nekouše ruku, která ho živí. Takže nekomentuje vedení hradu, ani celého pamáťáku (je jasný, že všichni víme jak bychom to dělali my, ale nepatří se to vykládat návštěvníkům!). Stejně tak se zdržuje nevhodných poznámek o tom, že se včera zkalil, nebo že do dalších prostor návštěvníky nevezmeme, protože jsou tam pavouci. (True story, nevěříte? Čtěte!)
Oblečení jsme taky probírali mnohokrát a tak si dovolím odcitovat jenom kolegyni Helenu, která nejenom, že je báječná průvodkyně, ale taky obrazila objektů poměrně dost, tak může kázat.
„Jinak co se týče dress code, tak objekt od objektu, ale fakt je ten, že největší punk byl na Buchlově. Jinak Boskovice, Buchlovice i Žleby vyžadovaly určitý dress code, ale mě, milovnici sukýnek, tohle nevadilo a podpatky nikdo nechtěl – ba dokonce byl zákaz, vzhledem k podlahám. Takže ideální balerinky, co si budem povídat, už jsem zlikvidovala několikatery, doporučuje zdravotní balerinky – sice dražší, ale když je člověk celý den na nohou, vyplatí se to.“  Takže slušně, milá dítka, ale hlavně teple! 
Bydlení a jídlo
To je kapitola sama pro sebe. Jídlo si průvodci řeší sami, na ubytovně je většinou malá kuchyňka, já jsem se první rok provádění celý měsíc živila stabilní meníčkem – snídaně – ovesná kaše z pytlíku, oběd – polívka z pytlíku, večeře – konzerva. Je to k posrání, ale vydržet se to dá. Samozřejmě na Veveří dojíždím domů, to si obídky vozím v krabičce a na večeři si něco vyrobím. Ale je-li průvodce ubytován na objektu, nemá si moc co vyskakovat. Základní vaření obstarat jde, kohouta na víně budete robit s obtíží. Docela se vyplatí i společné vaření, krom úspory jde většinou o parádní mejdan. 
Vítaným zpestřením jsou svatby na hradech, které znamenají drobné přilepšení v podobě výslužek. 
Vzhledem k odříznutosti některých objektů a jejich otevírací době, je dost dobře možné, že na nákupy se dostanete opravdu jenom ve volné pondělí. Pokud se vám některého z dojíždějících kolegů podaří přemluvit, aby nakoupil, znamená to čerstvé rohlíky. 
Kapitola sama pro sebe je alkohol a cigarety. Pokud ve vás nemá hradní hospodský důvěru a nepůjčí klíče od hospody (joj, to byly pěkné časy) musíte se předzásobit. 
Bydlení se zlepšuje, aspoň co jsem slyšela. Ty tam jsou hororové historky o probíjejících zásuvkách, nefunkčních bojlerech, propadlých střechách a hojném výskytu krys a hmyzu. Objekty jdou do sebe a investuj hodně do rekonstrukce zázemí pro průvodce, ono přece jenom to taky hraje trochu roli. Nepůjdu provádět někam, kde bych bydlela v jeskyni, že?
(Až se odhodlám odloučit se na léto od drahouška, opráším ruštinu a půjdu prubnout ten Karlštejn, kde mají průvodci v podhradí vlastní domeček, kde je – a teď nekecám – nejenomže elektřina, ale prý i sušička!!!)
Nečekaný bonus závěrem. NPÚ, respektive jeho stálí zaměstnanci, mají takovou růžovou kartičku. Je to ID zaměstnance, ale tahle růžová věcička v sobě skrývá možnost chodit až se třemi členy rodiny zadarmiko na hrady a zámky pod patronací NPÚ. Jako sezónní průvodce tuhle kartičku nemáte, ale máte smlouvu a třeba uprosíte šéfa, aby vám napsal krátké potvrzení, že skutečně provádíte v daném roce na tom a tom hradě. A když budete na pokladně hezky zdvořilí, předložíte tohle potvrzení/smlouvu/průvodcovskou lítačku a poprosíte a nebudete kretén, tak vás většina pokladních zadarmo taky pustí, mě kolikrát pustili i s drahouškem. A to se vyplatí. 
Minulé díly seriálu chci provádět jsou ZDE a ZDE

6 komentářů u „Chci provádět! – Začínáme v nové práci

  1. Polévky z pytlíku? Tak bacha, abys jednou neskončila u mě. 😉

    Mimo mísu (nemohu na tebe najít kontakt): Víš, že když nedáš perex, tak do mailu přijde CELÝ tvůj článek – a člověk na blog ani NEMUSÍ jít?

  2. Polévky z pytlíku? Tak bacha, abys jednou neskončila u mě. 😉

    Mimo mísu (nemohu na tebe najít kontakt): Víš, že když nedáš perex, tak do mailu přijde CELÝ tvůj článek – a člověk na blog ani NEMUSÍ jít?

  3. Já už se snažím…. Maknout na stravování. A s tím perexem jsem to netušila, nápad super, ale mě ty perexy přijdou tak nějak estetické. 🙂

  4. Já už se snažím…. Maknout na stravování. A s tím perexem jsem to netušila, nápad super, ale mě ty perexy přijdou tak nějak estetické. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek