Sobota
Po třech týdnech jsem se vrátila do práce. V mém nevolnickém volnu jsem otročila na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER a měla ve škole workshop na téma využití sociálních sití v kulturním managementu, propagaci, produkci atd. Takže odpočinek ani náhodou.
Skoro se mi začalo stýskat. Do momentu než jsem si sedla v sobotu ráno na západní bránu. Řádně instruovaná, že nemáme drobný jsem byla odhodlaná nevpouštět nikoho kdo se bude pokoušet zaplatit desetikorunové vstupné tisícovkou.
Jenže to bych do hradu nepustila nikoho.
Přišel první párek.
„Tady se platí?“
„Dobrý den, tady se skutečně platí.“
„Tak dvakrát.“
Tak jim člověk urve dvě dospělé vstupenky, protože není jasnovidec, požádá je o čtyřicet korun a už to začíná.
„Ale já jsem ZTP.“
„Promiňte to jsem netušila, případné slevy musíte hlásit předem.“ omlouvám se a trhám zlevněnou vstupenku.
„Ale to se máte zeptat. To přece nejde abyste se snažila vydělávat na lidech a vnucovala jim plné vstupné.“
V ten moment mám chuť zlevněnou vstupenku zahodit a tvrdě vyžadovat aby opustili areál hradu. Při placení navíc pán vytáhne pětistovku a chce s ní zaplatit třicetikorunovou útratu. Když se ho ptám jestli nemá drobné, že bohužel nemůžu na pět set korun vrátit, protože je teprve 9:23 a já mám v kase asi tři stovky, tak se na mě dívá jako na vraha a neochotně hledá drobné.
Skvělej start.
A to, že záhy přicházejí další tři takové dvojičky mi na náladě nepřidává. Co se stalo s přijdu, pozdravím, poprosím, dostanu, poděkuju? Chápu, že někdo nemusí vědět, že musí cvakat vstupné do areálu, ale proto v té boudě sedím, abych jim to mohla vysvětlit. Plus navíc nevidím jim do hlavy abych věděla, že je někdo student, někdo ZTP, někdo ZTP/P, nebo nedej bože má kartičku ICOMu, u věku se to občas dá odhadnout, ale stejně nechci urážet padesátníky předpokladem, že jim bylo 65. Někdo chce slevu, tak se musí prokázat něčím co tu slevu nárokuje.
Ne že přijde a zahučí – DVAKRÁT.
A to mám ještě kliku, že nesedím na hlavní pokladně, kde se na pokyn dvakrát nabízí nespočetné možnosti. Dvakrát první okruh plný, první okruh snížený, druhý okruh plný, druhý okruh snížený, pohlednice číslo 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, nebo bůhví kolik, magnetky několika dalších druhů, pexesa veverská, pexesa památková, víno bílé, červené, vystřihovací panenky, nebo co a hromada dalších blbin, za které může nepoučený muflon utratit svoje těžce vydělané peníze.
Odpoledne jsem si ale střihla tři prohlídky. A rozumné. Na konci jedné z nich mi skupinka důchodkyň děkovala, že jsem skvělá průvodkyně, že konečně narazily na někoho kdo jim výklad podává tak lapidárně. Asi pochvala.
Neděle
Je hnusně. Ale ne dost hnusně na to aby nikdo nepřišel. Nahlášený zájezd nedorazil, respektive dorazil pozdě a o objednanou prohlídku nejevil zájem, radši si prošli jenom areál. Nu, proč ne.
Jak včera chodili zábavní, inteligentní a zajímaví návštěvníci, tak dneska je to přesný opak. Všichni jsou znudění, tvář se nepříjemně a vypadají, že je to vůbec nezajímá. No dobře, jak vy na mě, tak já na vás. Dneska tedy žádné vtipy a zábavné historky nad rámec prohlídky.
Odpoledne na bráně mě zdrbali dva důchodci, jak to, že svatováclavská koruna bude na hradě vystavená, až příští týden, že oni si v časopise přečetli, že je tam celý duben. Omlouvám se, ale nadávají dál. Večer jsem si schválně zkontrolovala všechny dostupné články o koruně na internetech a všechny vycházejí z původní tiskové zprávy od Dáši Šnajdarové kde jsou data správně. Tak nevím.
Zároveň jsem si stihla dodělat spoustu věcí do školy, jak na JAMU tak na MUNI.
Nepočítám-li dva joggery, kteří kolem mě produpali s výkřikem: „My to jenom proběhnem.“ a moje odpověď: „Tak si to oběhněte příkopem.“ už k nim nedolehla, tak to byl super víkend.
Večer u večeře mi tchán způsobil infarkt, když se ptal jak jsou otevřené hradní skleníky, že by tam přijel fotit příští víkend. Tak jsem ho hned pozvala i na korunovační klenoty, ale nevím jestli jsem vzbudila zájem.
