Jak jsem si našla kamarádku

Nestíhám, proto jedu do práce dohánět resty. Včera jsem se zapíchla v knihovně, kde jsem tři hodiny koukala na prvních padesát stránek z těch dvou tisíc, které potřebuju do devátého přečíst. Problém je ta knihovna. Kdyby byly ty knížky absenčně, tak si je vezmu domů, zalezu si do postele, nebo do vany a za dva dny není co řešit, mám dočteno. Ale v knihovně, kde mě pořád něco a někdo rozptyluje, mají tam jenom tvrdé židle a moc světla, tak tam prostě číst nejde. Navíc mě hrozně zdržují poznámky, které si dělám. Ale protože knížky, které potřebuju je možné zapůjčit jenom prezenčně, tak tam musím dřepět a kroutit se jak paragraf na tvrdé židli.

V práci je všední den, což znamená, že sedíme na průvodcovně a vybíháme kdykoliv je potřeba na výstavu, nebo na prohlídku. Tak taky můj pracovní den začíná. Výstavou Devaterou pohádek s dětským zájezdem.

Shodou okolností je to těch samých pětadvacet dětí, které se mnou ráno jely autobusem do práce. Autobusák rudl a rudl, protože takové školy chtěly jet tři a k tomu běžný páteční provoz, takže autobus natřískaný a odjížděl s patnáctiminutovým zpožděním, než si všechny ty děti orazily lístky.

Paní učitelka je má vycepovaný, kolem krku píšťalka a když se hvízdne, tak konec srandy a musí se předstírat slušné vychování. Škoda jenom, že bez hvízdnutí to nefunguje. Ta výstava je interaktivní, což v překladu znamená, děti budou lítat, mlátit, hulákat, běhat, trhat, házet, rozhazovat a ty to budeš sbírat, Machová a budeš trnout kdy na sebe převrhnou ty obrovské panely, které nejsou navrtané do země.

Nejsou tam naštěstí dýl než hodinu. Prohlídka ve dvě, kterou jinak svůj pracovní den zakončím je vyloženě balzám na duši. Když zjistí, že je jejich pouze šest na prohlídce, tak se všichni návštěvníci rychle skamarádí a celou dobu si krásně povídáme. Dokonce zjišťuju, že pořád ještě existují lidé, kteří se dokážou ptát slušně a vychovaně a nikoliv stylem „Jako a proč to teda neopravíte, když platíme daně a ještě to nehorázné vstupné? Děláte s tím vůbec něco?“

Na jemně položený dotaz „Jak pokračují opravy a v jakém horizontu se jeví jejich ukončení?“ musím odpovědět vyčerpávající přednáškou o financování objektů obecně, o tom jak báječně pokračují opravy Veveří, nezapomenu zmínit, že teď jedu pracovat na Vimperk a ten se bude taky opravovat úplně celý, takže možnosti jsou a budou.

Je mi blbě. Respektive jsem unavená jak pes. Včera jsme měli kapelní poradu a ta se trochu zvrhla a já vím, že byla veliká veliká chyba ve tři ráno zamířit za mužem do Baru, který neexistuje, kde dělá kuchaře na večeři. Nebo snídani?

K tomu je na hradě Řecká sobota na připomínku řeckých majitelů Veveří a obecně řecké komunity v Brně. Program je krásný, kroje nádherné, hoši švarní a já na to podmračeně civím a chci si jít lehnout. Naštěstí není takový provoz a na mě vychází druhý okruh.

Musím konstatovat, že tenhle víkend zatím vychází báječně, návštěvníky to zajímá, kladou dotazy, stejně jako včerejší skupinka jsou vychovaní a neuvěřitelně rychle chápou. Po prohlídce mi všichni třesou pravicí, že přijedou určitě přijedou ještě jednou, nebo na Buchlov, ale že na ten Vimperk, tam nedorazí, protože už byli loni. 😀

Odpoledne mi trochu kazí západní brána. Jak je akce, tak chodí mraky lidí, spousta z nich nechápe, že vstupné do areálu v sobě zahrnuje i tu akci, a že když jdou na akci, tak se vstupné platí. Místo aby ocenili, že mají v rámci vstupného do areálu, které by zaplatili tak jako tak, ještě navíc báječnou akci, tak remcají, že musí platit.

Korunu tomu nasazují dva cyklisti, kteří kolem mě profrčí a až moje hysterické zařvání je sundá ze sedel.

„Dobrý den, tady se platí vstupné, u mě.“

Pročež si sedli na zídku naproti budce výběrčího (tedy mě) a dvacet minut foukali dušu. Trousili u toho polohlasné poznámky, z nichž nejslušnější byla, že jsem zloděj. Tak jsme na sebe dvacet minut koukali, protože ty davy lidí, které se celý den trousily a kterým bych se mohla věnovat, jako na potvoru ustaly.

Dneska jsem na Veveří naposled. Je mi trochu smutno. Ráno řešíme neřešitelné dilema, kolegyně musí odpoledne provádět protože přijede zájezd Němců, ale dopoledne ji nikam dát nemůžeme protože tady ještě není. Co s tím? Vyřešili jsme. Než dorazí jdu místo ní na jižní bránu. V devět otevírám nadšeným davům a že jsou nadšené doopravdy dokazuje fakt, že první okruh je dvojka o čtvrt na deset….. To se děje málokdy, chce se mi říct raritně.

Když se můžu vrátit k provázení vychází na mě prohlídka v jedenáct s patnácti lidma. Není to nijak výrazná prohlídka, že bychom se váleli smíchy, nebo pomlouvali státní aparát, nebo tak… Ale zajímavá je… Našla jsem si na ní kámošku.

Soudě podle toho, že měla lístek zadarmo, tak jí bylo tak pět, přišla s maminkou a měla krásný růžový tričko. Protože byla na prohlídce jediný dítě, tak jsem neměla moc šanci to upravit pro dětského návštěvníka, ale holčička se v každé místnosti nalepila ke mě, poslouchala s očima dokořán a já doufám, že když už nic mělo to pozitivní vliv na její vyjadřovací schopnosti. V každé místnosti rozrazila dav dospěláků, stoupla si přede mě, zdvihla hlavičku a přes silné dioptrie se na mě usmívala. Na terase, kde měli trochu času, začala moje nová kámoška povídat. A jak jsme si pokecaly. O ohňostroji na kterém jsme obě byli včera, o princeznách, o tom jak jezdí s maminkou na hrady.

Chudák maminka vždycky jednou za čas přišla, aby holčičce řekla, ať neprudí a holčička ji odmávla, že jsme kámošky.

Musím říct, že hezký rozloučení s barabiznou.

Následně ještě pochoduju na druhý okruh a to je teprve pecka. Skupinka šesti lidí, dva zajímá historie obecně, jeden je stavař, další vojenský historik, takže celou prohlídku si báječně povídáme, na konci se loučíme a slibují, že přijedou i na Vimperk, protože ta předsunutá obranná linie je něco co prý musí vidět.

Tak se těším na viděnou.