Nemocná

Sobota
Po dvoudenním volnu jedu do práce. Ikdyž ono to volno bylo a nebylo. Jela jsem totiž na vítání jamáckých prváků. Spolu se dvěma našimi technology jsme vysvětlili prvákům jevištní technologie co je to JAMU a ENCOUNER a proč oboje milují. Večer jsme náležitě oslavili jejich přijetí a druhý den jsme s kamarádkou, která taky řídila jenom usilovně střízlivěly a doufaly, že policajty jen tak nepotkáme.
Bylo to hrozně fajn a milé. I večírek se obešel bez excesů, snad kromě namol opilého Františka, který usnul ještě před začátkem volné zábavy a spinkal na stole asi tři hodiny. Jenže… Jsem nějak prochladla a dneska mě bolí v krku. 
 
Je mi hrůzostrašně při představě, že bych měla s tak dodrbanýma hlasivkama mluvit před skupinou.
Sice jsem hlásila, že bych chtěla odpoledne na bránu, ale nějak se to sešlo a já skončila na dopolední směně.
Víceméně nudný klasický den. Přečetla jsem si hromadu časopisů a knížek, které sebou do práce tahám a v poledne se vystřídala s Ondrou.
 
První prohlídka nic moc. Prošli jsme si expozici bez větších problémů a zdržovaček.
Na druhou prohlídku ve tři hodiny jsem vyrazila s desetiminutovým předstihem. A viděla jsem, co jsem vidět nechtěla…
 
Za pět minut tři přišla na pokladnu rodinka – máma, táta, dvanáctiletý syn. A že jestli stihnou oba okruhy. Když jim pokladní řekla, že to není možné, protože přišli pozdě, tak se začali rozčilovat, že na netu máme otvíračku do pěti (to sice jo, ale pouze do areálu a je to tam dost jasně napsané!). Po chvíli dohadování se rozhodli, že teda druhý okruh. Jenže měli sebou dítě do patnácti a díky nařízení prostě mohou na dvojku pouze děti od patnácti let. Kvůli bezpečnosti, kvůli pozornosti, kvůli obsahu těchhle prohlídek. Je to velmi rozumné nařízení. Potom co si paní vyslechla tuhle zprávu tak začala vykřikovat, že v tom případě je jejímu synovi patnáct a že ty lístky chce.
 
Na tomto místě, by bylo vhodné poznamenat, že pokladní byla stále velmi slušná, zatímco paní prakticky od počátku (nepozdravila, nepoprosila, jenom hulákala) byla sprostá a velmi nepříjemná. Když pochopila, že nepochodí, tak teda že chce lístky na první okruh. Se mnou. Ve tři.
 
Achjo. Udělala jsem co jsem mohla. Vykládala jsem všechno, vtipkovala, odpovídala na dotazy, usmívala se na všechny strany, prostě jedna z nejlepších prohlídek, jakých jsem byla ve svém stavu schopná. Ona protivná rodinka mi naprosto nevěnovala pozornost, chlapík mě jen probodával pohledem, syn znuděně koukal z okna a maminka přišla do jakékoliv místnosti, zabodla oči doprostřed koberce a bylo vidět, že jí v hlavě šrotuje text stížnosti, kterou bude stoprocentně posílat.
Měla jsem sto chutí jí nakonci prohlídky říct, že má ještě strašlivou kliku, protože na okrajích sezony máme jednu z nejdelších otevíracích dob ze všech státních památek. 
 
Bohužel na mě vyšla ještě poslední prohlída ve čtyři. Se dvěmi lidmi. Francouzi. Dostali anglické texty. A můj výklad v angličtině. Musím říct, že teda největší problém jsem měla s přepínáním frániny do angličtiny. Zatímco mi v hlavě běžel český text, který jsem se paralelně pokoušla přeložit do správného jazyka. Uf!
Neděle
Je mi ještě hůř než včera. Ráno jsem se domluvila s kolegyní, kterou nebaví sedět na branách aby celý den provázela a já abych celý den byla na bráně v teple, protože moje hlasivky to po včerejšku nedávají. Ať jsem šla včera jakoukoliv prohlídku, tak jsem nejpozději v červených salonech přestala mluvit. Takže dneska jdu odpočívat na západní bránu. Vzala jsem si sebou životopis Elisabeth Taylorové a asi tři dívčí románky. Je mi zle na náročnější literaturu nemám nervy ani chuť. 
 
Překvapivě se dneska nikdo nechodí hádat ani protestovat, že musí platit vstupné. To bude tím, že je hnusně a na hrad se vypraví málokdo.
Už aby byly čtyři. Chci si lehnout a dát si čajík.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek