O Angelice, princezně Aničce a světelných normách

admin28. 8. 2016

Úterý

Přijela jsem pozdě. Tudíž jsem si vysloužila odpolední hlídání pohádkové výstavy. Od božího rána to vypadalo, že bude hezky hnusně, tak jsem vytáhla teplejší hadry. Díky čemuž se teď griluju na sluníčku. Nevím podle čeho meteorologové předpovídají počasí, ale řekla bych, že jejich rosničky budou něčím sjeté.

Odvedla jsem si první okruh, který byl jeden z těch, které člověka dokážou přesvědčit o tom, že si nevybral až tak blbou práci. Lidi byli milí, smáli se mému humoru!, děti byly vychované a ukázněné, jedna milá důchodkyně se pořád usmívala, dotazy byly k věci. Paráda.

Na výstavu jsem odcházela ve značně povzneseném duchu. Zapracovala jsem na magisterce, graficky jsem se vyřádila na přílohách (jsem pánem GIMPu!) a pak se podívala na novou Angeliku.

Jako dobrý. Lokace moc pěkné, dokonce jsem tam poznala Pernštejn (a prý se točilo ještě v Telči, Kroměříži, na Točníku a Žebráku). Kostýmy taky šly, šermířských scén bylo zoufale málo a Joffrey zoufale nesympatický. Ano v původním románu byl o dost starší, než šestnáctiletá Angelika, taky věk herců v tohle filmu byl uvěřitelnější (Michelle Mercier by šestnáct let neuvěřil ani Stevie Wonder.), ale prostě byl nesympatický. Tečka. Taky mě žere, že se nebude točit pokračování, neb nesnáším nedokončené série. (Stejně jako mě žralo, že nedotočili Beautiful creatures!) Ten blázen s obsedantně kompulzivní poruchou ve mně úpí a trpí, protože chce vidět, jak by se popasovali s dalšími díly. Jestli by se drželi knih víc než v původní verzi. Jestli by to přece jenom nespasili.

Nedá se nic dělat. Večer mám volno, neboť drahoušek odešel na pánský večůrek ke kamarádovi. A když kocour není doma, myška má pré. Myška proto dodělala pár věcí do školy, dala si dole v hospodě Kofolu a dořešila nějaké detaily ohledně koncertu Head Hunterzzz ve Zlíně a šla domů koukat na doktora House. Jsem vzorná přítelkyně. Studentka. A manažerka.

Středa

Jsem nevyspalá. Můj muž si totiž včera naplánoval po večůrku přespat u kamaráda. Ale v pět ráno klika cvakla, dveře letí, drahoušek vchází do dveří. A mě přeťal sladké snění hodinu před budíkem. Nu což, ráno jsem si na něm vysomrovala aspoň penízky na oběd a ranní kafe, jinak bych se do práce nedostala. A oproti běžným zvyklostem, se mi podařilo dostat na autobusovou zastávku dokonce o dvacet minut dřív než jindy. Asi erupce na slunci, nebo co.

Ráno fasuju jižní bránu, asi abych nezapomněla, že lidi jsou divní. Stejně jako včera proklínám meteorology a taky hrad sám. Hlásili totiž nic moc počasí, svítí slunko a je horko, leč hrad už pomaličku zase vychládá a na branách protahuje, takže je tu klandra jako prase.

Na prhlídce v jednu je to boží. Miluju děti. Musím si pořídit hromadu dětí. Je tam totiž pár návštěvníků, kteří sebou mají potomky. Banda chlapečků a holčiček ve zhruba stejném věku pět až osm let. A jsou dokonalé. Legrační. Sice na konci mrmlají, že už je to dlouhé, ale dá se.

Pecka je jedna holčička, která si ráda povídá:

„A víš, kdo to byli Marie a Josef? No přece těm se narodil Ježíšek.“

„Já jsem se taky narodila. A pak se narodil tatínek a maminka.“

„Podívej, já mám telefon a dělám selfíčka.“

Blesk a vyfotila si moje břicho.

„Kam jdeš teto?“ (Jo, byla jsem pasována na tetu.)

„Jdu se tady schovat a nabaštit.“

„Ty tady bydlíš? Ty jsi tady princezna?“

Jo jsem! A jsem ráda, že to někdo poznal!

Druhá prohlídka ale stojí za houby. Zase je tam hromada dětí, ale já jsem nějaká na děti natěšená dneska, náladu mi zkazili dospělí. V prohlídce kde je víc jak nadpoloviční většina dětí se vždycky ptám všech, jestli to můžeme udělat víc princeznovské, aby se děti nenudily a nezlobily. Rodiče nadšeně přitakávají v iluzi, že dětičky budou hodné. Ostatní souhlasí, neb jsou ubezpečeni, že i oni nepřijdou zkrátka a všechno dospělácké jim řeknu. Až dneska po mém dotazu jakási od pohledu protivná baba zahučela: „Ani náhodou. Dospělou prohlídku.“ A byť jsem dělala co jsem mohla, baba byla protivná, děti zlobily páč chtěly víc princezen a strašidel. Ženská navíc byla jak osina. Loudala se za skupinou, fotila s bleskem, místo poslouchání výkladu koukala z okna, aby se pak zeptala přesně na to, co jsem dvě minuty předtím řekla.

Ach jo.

Čtvrtek

Vyhnula jsem se sbírání odpadků, leč špatné svědomí mě tíží a proto jdu první prohlídku. Není to až tak zlé. Ale dobré taky ne. Hned po vstupu do expozice nasadí mufloni tupý výraz ve stylu Neposloucháme tě tak se vypovídej. Hmm dobrý no. Na konci se rozprchnou jako když do nich střelí.

Druhá prohlídka vypadala, že by mohla být lepší. Je tam sice pár důchodců, které to zajímá a o historii něco vědí, ale celou prohlídku mě štvou dva mufloni.

Jedna ženská, která celou dobu poměrně nahlas komentuje můj výklad. Zkuste si mluvit 45 minut, tak aby vás bylo slyšet, zatímco vedle vás někdo polohlasně mele. Má s sebou totiž italského přítele, který nerozumí česky, to že na pokladně mohla dostat cizojazyčný text, aby nemuseli rušit, tak to zavrhla a fakt, že by třeba mohla počkat až domluvím já, to jí taky nevoní. Tak mluví a mluví a mluví a nejenom mě je to nepříjemné. Pár lidí (především těch, kteří by chtěli poslouchat a něco si z prohlídky odnést) se po ní nevraživě kouká.

Druhý vykuk je chlapík, který fotí. To by samo o sobě nevadilo, přece jenom letos je to povolený. Ale on fotí s bleskem přes několikeré výslovné upozornění. Zabíjí to v momentě, kdy prohlásí, že do další místnosti musí jít první aby mohl cvakat s bleskem, než si toho všimnu. A to mi řekne do očí.

Tak já nevím. Blesk je zakázaný, protože určité materiály jsou citlivé na světlo. ICOM má poměrně obsáhlé normy o tom jaké materiály a předměty snesou jaké množství světla. Pravda, není v lidskýh silách udržet ty normy na všem a vždycky (to by mufloni neviděli nikdy nic), ale proč to zhoršovat a porušovat jasně dané pravidla.

To je jako kdybych přišla k němu domů, viděla na zemi nový peršan a on mě požádal abych po něm nechodila v botech od bahna, že by se koberec zničil a já bych just na ten koberec vletěla a zahnojené boty si do něj otřela.

Jdu na hrad, jsem NÁVŠTĚVNÍK, od slova NÁVŠTĚVA, tudíž se chovám dle pokynů hostitele (průvodce), nechovám-li se tak, tak mě průvodce může s klidem vykázat z prohlídky a žádné pyskování o tom, že jsem platil, mi nepomůže, protože v návštěvním řádu jasně stojí, že návštěvník průvodce poslouchá.

Takže i když se vám může zdát, že ty příkazy jsou nesmyslné a dost mimo, tak vězte, že mají svůj důvod a průvodce taky nebaví pořád dokola je omeldovávat jak malým dětem.

Pátek

K tomuto článku připojím i pátek, neboť o víkendu nepracuju a psát samostatný článek jenom na pátek se mi nechce.

Pod okny hradu se ozývá řev motorů. Vypadá to, jakoby se nějaký moto gang spletl a na Velkou cenu přijel až teď. Cesta domů bude výživná.

Jinak je to vlastně docela poklidný den. Až na jednoho tříletého chlapečka. Pochopil, že ta zábavná slečna je tam jako kámoška a jal se navazovat přátelství.

Žvanil vlastně nepřetržitě. Bohužel babička ho nedokázala zpacifikovat a jeho maminkana začátku prohlídky odešla.

Jeho maminka, jen tak mimochodem, je taky jediná uvědomělá rodička, kterou jsem letos potkala. Měla v šátku mimino, které začalo plakat ještě během úvodní historie a tak ho chvilku zkoušela utišit, ovšem v momentě kdy jsem se nadechovala, že ji pošlu z hradu pryč se ke mě přitočila a poprosila abych ji pustila ven, že to nemá cenu, že doufala, že jí to dneska vyjde. Normálně musíme takové maminy s brečícími dětmi z hradu vyhánět div ne pometlem.

Cestou domů se skoro vznáším. Zítra mám volno a hodlám ho celé strávit v posteli.