Úterý
Dneska jsem se vracela do práce přes Prahu. Po včerejších promocích mě čekalo vstávání ve tři, sbalení se a ve čtyři maminka, která mě dovezla do Prahy na autobus. Vzbudil mě přesně ve čtyři telefonát od maminky, že stojí před domem.
Naházela jsem na sebe hadry, do batohu svetry a vyrazily jsme na cestu do Prahy. S krátkou zastávkou v restauraci Melikana, která je za Pelhřimovem na dálnici směrem na Prahu, má nonstop otevíračku a otevřený bufet i v pět ráno s naprosto dokonalým borůvkovým dortíkem a ucházející kávou. A to chceš.
V Praze jsem přežila cestu metrem, i přes několik přestupů. Na autobus jsem dorazila včas a bez nehod a čekala mě cesta do Vimperka, která byla stejně nepříjemná jako cesta z něj. Ach, ty zákruty.
V práci jdu na pokladnu. Kurátorka má zánět močáku, já angínu a jsme tu na provádění samy. Je to radost, ta práce.
Středa
Je mi ještě hůř. Hlava bolí. Klouby bolí. V krku bolí. A já mám před sebou program o uměleckých slozích. Samo o sobě super. Dokážu si o tom povídat hodiny a hodiny, pokud je můj protějšek zaujatý a sdílí nadšení. Což jsem si jistá, že patnáctiletí kvartáni z místního gymplu nebudou.
Místo patnácti slibovaných dětí jich přijde osm, ostatní jsou nemocní. Škoda, že onemocněla ta lepší půlka třídy a přede mnou stojí sedm rozjívených pubertálních rádobyvtipných kluků a jedna holka, kterou zašlapali do země a tak celou dobu neřekne ani slovo.
Všechno komentují. Nemůžu říct ani slovo aniž by se neozvala poznámka. Nedávají pozor. Nedělají si nic z výhružek paní učitelky, že z toho bude písemka. Kdyby nebyli větší než já, tak je zmydlím na hromádku.
Zašlo to tak daleko, že jsem na ně začala být protivná a jejich primitivní poznámky shazovat. Stydím se, ale na druhou stranu oni půl těch mých komentářů nepochopili a tak se necítili uraženi. A paní učitelka mi v hodnocení dala jedničku tak co. V životě jsem tak ráda neviděla něčí záda. Skoro mi to připomnělo prohlídky se školami z Veveří (zde a zde). Není lepší antikoncepce než pravidelné prohlídky s dětskými návštěvníky.
Po zbytek dne skenuju a uklízím pomůcky. Na večerní přesčas si objednávám pizzu z jediné místní pizzerky, která rozváží a připadám si hrozně na výši a urozeně, když do telefonu hlásím: „Jednu velkou pizzu Exclusive a prosím Vás, můžete mi ji dovézt na zámek?“
O něco méně urozeně si připadám o půl hodiny později při následujícím rozhovoru.
„Tak jsem tady s tou pizzou. Kde jste?“
„Já jsem na zámku, kdepak stojíte?“
„Tady pod zámkem pod věží.“
„Tak to je super, jdu vám naproti.“ (běžím s zjišťuju že pod věží nikde nikdo)
„Nevidím vás.“
„Já vás taky ne, kde přesně pod věží stojíte.“
„U takové bíle stěny, kde jste? Kde jste?“
„Hledám vás. Bílých stěn tu jsou mraky.“
„Kde jste? Kde jste? Mám vám jet ještě někam naproti?“
„Nejezděte, já jdu za vámi, asi vím kde jste, jestli jste jel podle navigace.“
„Kde jste? Nikdo tu není. Kde jste?“
No, hovor jak z hororu, pizza nikoliv hororová, ale na Oscara to taky není.
Čtvrtek
Dneska máme den věží a rozhleden. Měla bych to provádět já a kurátorka. Součástí prohlídky věží je, kdo by to byl řekl, výstup na hodinovou věž, po jejím vachrlatém schodišti. A kdo se bojí výšek? Já! A kdo tam nechce jít? Já! A kdo se uvolil, že pokud to půjde, bude chodit prohlídky hlavně on? Kurátorka!
Já jdu na kasu vysvětlovat lidem, že věže a rozhledny jsou namísto prvního okruhu.
Největší radost mi udělá chlapeček, který přivlekl babičku, dědečka a mladšího brášku a hned před pokladnou volá: „Je tady! Ta super slečna je tady!“, byl totiž se mnou na programu v zahradách a pamatuje si větu: „A tady máme hrobečky, pro nevychované chlapečky.“ kterou jsem chtěla usměrnit jeho nevycválané spolužáky když mi běhali kolem archeologických výkopů. Takže jsem super a mám to potvrzené.
V jednu hodinu se tomu nevyhnu a jdu si to zkusit taky. Prohlídka je fajn. Můžu mluvit hlavně o stavebně-historickém vývoji, což mě baví. (Ne nadarmo byl na Veveří můj nejoblíbenější okruh ten druhý.)
Zvládnu i výstup do nejvyšších pater hodinové věže, dokonce se uvolím udělat krok do prostoru, abych mohla návštěvníkům něco lépe vysvětlit, ale upřímně řečeno nejvíc se těším, až bude po prohlídce a já se budu moct zase pěkně v klidu uklidit na pokladnu.
Těsně před koncem pracovní doby se přisupí dva návštěvníci. Kopec jim dal zabrat, schody na pokladnu jsou nad jejich síly a vyžadují prohlídku věží a něco kde není moc schodů. Dodávají, že jsou ze Zlína. A tak na jednu stranu jásám, že zlíňáci sem jezdí, ale na druhou stranu nevím jestli si uvědomují ten oxymoron co po mě žádají. Chceme na věž, ale bez schodů.
Nakonec jdou na prohlídku horního zámku, kde je schodů o trochu míň a stejně ty poslední nezvládnou.
Z věží jsme dneska natolik unavené, že se jdeme navečeřet do restaurace. Na vaření není ani pomyšlení a stejně není z čeho, neb obchody jsou zavřené. A ta smažená niva v restauraci MišMaš… Je furt hnusná!
Dneska máme den věží a rozhleden. Měla bych to provádět já a kurátorka. Součástí prohlídky věží je, kdo by to byl řekl, výstup na hodinovou věž, po jejím vachrlatém schodišti. A kdo se bojí výšek? Já! A kdo tam nechce jít? Já! A kdo se uvolil, že pokud to půjde, bude chodit prohlídky hlavně on? Kurátorka!
Já jdu na kasu vysvětlovat lidem, že věže a rozhledny jsou namísto prvního okruhu.
Největší radost mi udělá chlapeček, který přivlekl babičku, dědečka a mladšího brášku a hned před pokladnou volá: „Je tady! Ta super slečna je tady!“, byl totiž se mnou na programu v zahradách a pamatuje si větu: „A tady máme hrobečky, pro nevychované chlapečky.“ kterou jsem chtěla usměrnit jeho nevycválané spolužáky když mi běhali kolem archeologických výkopů. Takže jsem super a mám to potvrzené.
V jednu hodinu se tomu nevyhnu a jdu si to zkusit taky. Prohlídka je fajn. Můžu mluvit hlavně o stavebně-historickém vývoji, což mě baví. (Ne nadarmo byl na Veveří můj nejoblíbenější okruh ten druhý.)
Zvládnu i výstup do nejvyšších pater hodinové věže, dokonce se uvolím udělat krok do prostoru, abych mohla návštěvníkům něco lépe vysvětlit, ale upřímně řečeno nejvíc se těším, až bude po prohlídce a já se budu moct zase pěkně v klidu uklidit na pokladnu.
Těsně před koncem pracovní doby se přisupí dva návštěvníci. Kopec jim dal zabrat, schody na pokladnu jsou nad jejich síly a vyžadují prohlídku věží a něco kde není moc schodů. Dodávají, že jsou ze Zlína. A tak na jednu stranu jásám, že zlíňáci sem jezdí, ale na druhou stranu nevím jestli si uvědomují ten oxymoron co po mě žádají. Chceme na věž, ale bez schodů.
Nakonec jdou na prohlídku horního zámku, kde je schodů o trochu míň a stejně ty poslední nezvládnou.
Z věží jsme dneska natolik unavené, že se jdeme navečeřet do restaurace. Na vaření není ani pomyšlení a stejně není z čeho, neb obchody jsou zavřené. A ta smažená niva v restauraci MišMaš… Je furt hnusná!
Haló, tady vorel, tady vorel. Jak mě slyšíte? 😀
Málem jsi byla bez večeře! 😱
Haló, tady vorel, tady vorel. Jak mě slyšíte? 😀
Málem jsi byla bez večeře! 😱
Málem, málem… Ale naštěstí se to podařilo… A děda už si bude pamatovat, kam má zajet.
Málem, málem… Ale naštěstí se to podařilo… A děda už si bude pamatovat, kam má zajet.
Ta super slečna mne rozplakala 🙂 Jinak není to prima někoho urazit, aniž by si to ho všiml a došlo mu to třeba až později, kdy to jako vtipnou historku někomu líčil?
Ta super slečna mne rozplakala 🙂 Jinak není to prima někoho urazit, aniž by si to ho všiml a došlo mu to třeba až později, kdy to jako vtipnou historku někomu líčil?
🙂 Super slečna byla super… 🙂 A s tím pozdním uvědoměním si urážky to nevím. Když nejsem u toho jak mu to dojde, tak to ztrácí efekt.. 🙂
🙂 Super slečna byla super… 🙂 A s tím pozdním uvědoměním si urážky to nevím. Když nejsem u toho jak mu to dojde, tak to ztrácí efekt.. 🙂
Tadalista Vs Cialis
Priligy