O civilizačních chorobách a dobré pověsti

Nenávidím lidstvo. Něco na mě leze. Lidí je moc. Slunko moc pálí. V práci dvě nové praktikantky. Po zkušenostech s jejich staršími kolegyněmi z loňska a předloňska mám pochybnosti. Tyhle jsou naštěstí tiché, slušné, mlčenlivé a vypadají, že by mohly být schopnější než-li ty dyliny z minula.

Na desátou je nahlášený zájezd turistů ze spolku přátel civilizačních chorob. To si nesmím nechat ujít, že ano. Stresové poruchy a syndrom vyhoření mě jasně kvalifikují jako členku. Zájezd obsahuje hromadu důchodců, kteří jsou báječní a prohlídka nám krásně odsejpá.

 

Po prohlídce strávím příjemnou hodinku na pokladně klábosením s pokladní. Pomluvíme kde koho, zadoufáme, že slečny praktikantky budou lepší než ty minulé a následně plkáme o tom, jakou má pokladní pověst mezi průvodci. Strašlivou. Všichni se jí bojí a vypadá to, že jsou pevně přesvědčení o tom, že přikusuje dětské hlavičky ke kafi. Směje se tomu tak, že jí musím slíbit, že budu tuhle pověst ještě přiživovat. On dobře cílený strach je mocná věc.

 

Na poslední prohlídce ve čtyři se opakuje situace z minula. Dva lidi, které nic nezajímá, nic nechtějí, dle jejich vlastních slov. Co už s takovýma lidma.

Jsem mrtvá. Jako úplně. Ve středu jsem si střídáním patnácti stupňů na prohlídce a pětatřiceti stupňů venku uhnala chřípku a bolí mě celá Anička. Ráno horečka 38,7 a já jsem se na kraji mdloby doplazila na bus. V obchodě jsem skoro poblila regál s pečivem, protože mám žaludek jak na vodě.

Mám ovšem smůlu, že za mě ani zítra nikdo nezaskočí, takže se buď po práci zvládnu vyležet, nebo budu stejně nemožná i zejtra. Fetuju jeden paralen za druhým a na horečku to trochu zabírá. Ovšem na sople, svalovou horečku a bolení v krku, nic. Nejsem schopná vylézt ani schody.

 

Prohlídka v jednu, která na mě vychází, je napůl plná a já se snažím, takže nikdo není viditelně znechucený, spíš jim je té chuděry průvodkyně líto, jak tak jenom kašle a smrká a mezitím něco zkouší vykládat.

Druhou prohlídku už mě to trklo a na začátek jsem se omluvila, že jsem nemocná a navíc alergická na květiny, takže výstava květinových aranží v expozici mě dost zabíjí… Přihlásil se les rukou, že dobrý, že oni jsou taky alergický, takže můžem posmrkovat spolu.

Dopoledne jsem si odkroutila na západní bráně, je to docela leháro, protože máme akci, jakýsi food festival. Všichni si tedy kupují vstupenky u holek z foodfestivalu a jenom ti kdož na něj ani trochu nechtějí, tak jdou za mnou na budku dokoupit si vstupenku do areálu, ikdyž to znamená, že nebudou moci jít na příhrádek pokochat se stánky s jídlem. Za 4 hodiny prodám těch lístků asi 15. Takže pohoda.

Jen mě vytáčí, že my máme otevřeno už v devět a pokladna foodfestivalu až v deset. Což znamená, že každý kdo přišel mezi devátou a desátou na foodfestival má smůlu, protože se dostane tak maximálně do areálu za třicet a pak si může přikoupit vstupenky na food festival. Nejsem nepřející, takže těm pár lidem co přišli s tím, že chtějí na festival jsem doporučila, aby se šli projít po nádvoří, že je teda jako pustím a že si pak mají přijít dokoupit vstupenku na food festival až konečně otevřou, protože bez pásky se nikam nedostanou.

Ráno nejsem schopná vstát. Navíc mi došly léky, takže musím najít otevřenou lékarnu. Píšu do práce smsku, že dorazím později, ale že fakt dorazím, že nejsem zapsaný lempl jako vždycky, nebo nejsem mrtvá někde ve škarpě. Když už konečně sedím v šalině a mířím na bus, tak mi volá šéf, že kde jako spinkám. SMSka mu nedošla totiž. Nenávidím svůj mobil. Jako hodně.

 

Naštěstí je mi pořád stejně mizerně, jako včera, takže odpoledne mířím na jižní bránu. Ještě aby mi mrzl zadek na výstavě. Jsem bez energie a vlastně ani nevím, jak ten den dopadl.