O cizojazyčných výkladech, (zase jednou) televizi a psu

Za dvanáct dní se vdávám. Ergo je momentálně moje největší starost svatba. Překvapivě žádný stres (stres vzniká ze špatného plánování!!!), těším se, ale jak se to blíží, tak se moje konverzační témata zužují na jenom jedno téma. Téma s velkým S.

V práci si vyšívám závoj, abych byla princezna a v mezičase lítám na prohlídky.

Historické sály v jedenáct mají potenciál. Přiměřené množství lidí, vcelku hezky nakombinovaní mladí a staří.

Ale pak. Hned na chodbě se přižene paní, která sebou vede šest slečen s anglickým textem.

„A to jako ta prohlídka bude česky?“

Náladu mi spraví až slovenská rodinka, která se poctivě celou prohlídku směje mým vtipům.

Trable s angličtinou ale nekončí. Po poledni jdu na výstavu fyziky. Je to pěkná, interaktivní výstavička. Předměty jsou vlastně experimenty s elektřinou a magnetismem, které si sami návštěvníci můžou vyzkoušet, jsou tam všude karty s popisem všech předváděných jevů, fakt super. Stojí to na tom, že si lidi všechno ozkouší.

Jde tam se mnou rodinná trojice. Dědeček mluví česky, otec se synem pouze anglicky. Na pokladně se jim několikrát zdůraznilo, že výstava je v češtině. Vlezeme dovnitř a už to je.

„A co teda?“

Takže jsem si sedla bokem, dohlížela, když se na nic neptali tak jsem si četla.

Po uplynutí vymezeného času se hádali na nádvoří:

„But I wanna go to the torturing exhibition.“

A já už vidím, jak se zase půjde podzemí anglicky, protože cizojazyčné texty ještě nejsou. 

Nakonec si to rozmysleli a jdou na Lego.

„Ale bude se tam jako něco dít, nebo si tam zase bude průvodce jenom tak sedět?“

Dneska se do práce těším. Závoj vyžaduje posledních pár stehů a bude hotovo. V práci všichni konzultujeme kolik korálků ještě našít a kolik už je moc. 

Odejdu si jedno podzemí se třemi návštěvnicemi, je to spíš takový potlach a když se vrátím na průvodcovnu oznámí mi kolegové:

„Přijede televize a protože ty už jsi šla s televizí, tak půjdeš zas.“

Takže se nachystám a čekám. Televize přijede a jdeme. Jestli jsem čekala, že jim zase jenom odemknu, ukážu jako posledně  a někdo z historiků, nebo vedení k tomu namluví synchrony, tak se šeredně pletu. Ke konci prohlídky mě totiž najednou kameraman drapne za rameno, postaví k pranýři a: „Natočíme si to interview.“ 

A já se zrovna do práce nenalíčila!

Můj drahoušek se včera loučil se svobodou, takže se domů připotácel nad ránem, neschopný slova. A tak ho nechám spinkat a beru si psisko sebou do práce.

No a radosti máme na celej den. Na infocentru je kolegyně, která se na návštěvu psa připravila a ještě než vůbec vlezeme na zámek tak do Duka nacpe půl sáčku pamlsků. Pes je blahem bez sebe. V parku lítá od stromu ke stromu a celý příchod do práce korunuje skokem do ozdobného bazénku, ve kterém se koupání pokutuje. Naštěstí v tomhle nejsou rybičky.

Vylovím, teď už velmi smradlavého psa a jdeme pracovat.
Celý den provádíme, Duke na mě čeká na průvodcovně a kdykoliv odejdu na prohlídku a pak se vrátím, tak mě vítá, jako kdyby čekal, že jsem ho na zámku nechala napořád.

Polední pauzu strávíme venčením. A plaváním. Zase.

Problém je, že u toho venčení Duke vpije vždycky spoustu vody, takže musíme venčit častěji a pravidelněji.

Kdykoliv vylezeme z průvodcovny tak je z něho hvězda, možná za to může zámecká placka co má připnutou na obojku, aby bylo poznat, že je zámecký. Děti si ho hladí, rodiče fotí a Duke na všechny slintá.