Pátek
Během září se nám vrací salonky. Dětské prohlídky jenom o víkendu a během týdne se prochází trasa pro dospěláky. Což mě baví a miluju to. Sranda začíná v momentě, kdy jde na prohlídku jedna paní, já a kolegyně, která si jde na náslechy. Takže přesilovka průvodci-návštěvník 2:1.
Poklidné poledne mi přetrhne šéf, který se ptá jestli půjdu večer na divadelní představení Mětského divadla v Brně a slavkovských ochotníků předávat kytky.
Nemám co lepšího na práci, Šíleně smutnou princeznu miluju, takže proč ne. Jen si musím v zámeckým fundusu vybrat něco slušnějšího na sebe.
Protože naši průvodcovnu zabrali herci jako šatnu, koukám na nádvoří na generálku, čtu si, popíjím limču (řidič ten tvrdý chleba má!) a čekám až dorazí kytky.
Kytky dorazily, přebírám si je a dumám jak to zvládnem ve dvou odtahat. Tím spíš, že s rostoucím počtem návštěvníků roste i počet kytek a dárkových taštiček.
Někde v mezičase si ještě uvědomuju, že zítra je tady ještě jedno představení a osvětlovače v MdB dělá můj kamarád Vojta a tak mu volám jestli náhodou nedorazí i dneska. Dorazí, musí si zkontrolovat jestli se vrátí světla do původní polohy.
Vojta přijíždí, představení zdárně pokračuje, režisér mi při nástupu na děkovačku padá k nohám. Doslova. Předstíraně sebou řízne na posledním schodku a přistane mi obličejem u podpatků. Tak mu zrovna vrazím dárek a prchám z jeviště pryč.
Vzhledem k tomu, že jsem Vojtovi slíbila odvoz do Brna, tak musím počkat až se přesvítí představení a to je teda pecka, pozorovat slavkovskou crew při práci. Nejdřív si spustí tras se světly o metr níž, aby nasvítili, mě použijí jako statisku. Hodinku pochoduju po jevišti a nechávám na sebe svítit. Celé to ovšem zabijí v momentě, kdy dosvítí a vytáhnou to do původní výšky. Pročež jsou všechny ty světla o metr výš než mají být. Vojta, který se jim to pokoušel vysvětlit už ze startu, skoro pláče. Já se směju.
Pět let studia Divadelní fakulty mi umožnilo být světelnou statistkou.
Sobota
Dneska mi přivezou bráchu. Pro následující dny ho musím hlídat, což ale znamená, že se mnou stráví spoustu času v práci.
Protože jsou svatby a trochu kolotoč, tak ráno hlídám pokladnu. Pro samé zájezdy nevíme kam dřív skočit a děcka běhají jednu prohlídku za druhou. O to víc, že já jakožto šestá průvodkyně hlídám pokladnu.
Po poledni na mě vyjde prohlídka se 40 lidmi, což by byla paráda, kdybych sebou nevzala toho svého Satana. Všechny moje fórky, poznámky a vtipné komentáře glosuje s drzostí dvanáctiletému puberťákovi vlastní, takže je nakonec za vtipného on.
Zbytek odpoledne je klidnější a strávíme ho družném hovorem o filmech. Poté co rozvíjím teorii, že jedna naše kolegyně je jako Beetlejuice (stačí třikrát říct její jméno a objeví se ikdyž nemá směnu) se jedna naše mladičká průvodkyně zamyslí a pronese: „A co to je teda za herce o kterém pořád mluvíte?“ „Herce?“ „Nebo zpěváka, nebo co. Ten džus.“ „Ty myslíš Beetlejuice? To je film, ty troubo.“
Neděle
Dneska už nemusím na pokladnu, takže můžu do práce standardně na desátou. Jdu se podívat na výstavu ku příležitosti výročí Václava Roberta Kounice v prvním patře (kritika už se peče) a po zbytek dne dělám komornou na dětské trase.
O trochu vzrušení se mi postará kolegyně, která se mnou ještě dětskou nedělala a neví jak na mě zareagovat, takže zaječí, že by jí každý autoalarm záviděl a označí mě za zlodějku.
Na sálech mám průměrnou skupinku, z níž vyčnívá pouze chlapeček ve věku našeho Petra, který v každé místnosti stojí přede mnou a ostentativně mi vyfukuje do obličeje bubliny. Mám chuť mu lisknout pohlavek, ale riskovat, že se ta žvejka přilepí někde na podlahy?!?! Radost mi spraví až konec prohlídky, kdy jedna paní začne vehementně tleskat a nikdo se k ní nepřidá. Trochu trapnou situaci vylepší při odchodu z brány kdy se ke mě nakloní a povídá: „Proč vám jako netleskali? Vždyť to bylo super.“