O domácím násilí, večírku a pláči

Středa

Tenhle týden jsem tu „naposledy“. Od pondělí začínám v nové práci a na Slavkov nebudu mít tolik času. Sice se pokusím si sem tam vyhradit víkend, kdy budu provádět, ale obávám se, že toho bude tolik, že se nezastavím a budu ráda za volný den.

Naštěstí mi konec provázení usnadňuje poměrně volný zářijový režim. Nikde nikdo. 
Dneska si zvládnu odejít maximálně dvě prohlídky. Do paměti se mi ovšem zaryje až ta poslední – prohlídka podzemí. 
Jednak jde o dva manželské páry, kdy ženy chtějí na sály a pánové do podzemí. Jednak přijdou za minutu čtyři, kdy jsme všichni už rozjuchaní, že nic nebude a my máme padla. A jednak jsou opravdu, ale opravdu na facku.
Chápu tendenci starších ročníků k bodré rozšafnosti, ale zahájit prohlídku práva útrpného slovy: 
My se tam jdeme něco přiučit slečno. Ty naše manželky to je peklo. Tak chceme zjistit jak na to domácí násilí.“ Tomu už nemůžete říkat ani pokus o vtip. Zadřu se hned zkraje, protože po tomhle prohlášení, nemám vůbec chuť se s nimi bavit. Domácí násilí já beru smrtelně vážně. 
Na náladě mi nepřidá ani fakt, že cítí nutkavou potřebu na všechno sahat. Budiž v podzemí jsou samé kopie, ale přesto. Přes výhradní upozornění, že se na nic nesahá. Přes několikeré připomínání.
STEJNĚ MI NA VŠECHNO HAMTAJÍ SVÝMA ULEPENÝ RUKAMA.
Čtvrtek

Pokud všechno půjde dobře, jdu dnes z práce dřív. Kamarádka místo které nastupuju do práce má narozeniny a rozhodla se spojit příjemné s užitečným a pořádá večírek. Jednak narozeninový, druhak odchodový a třeťak nástupový, abych se měla šanci se všemi seznámit. Takže mizím ze zámku o hodinu dřív, abych jela na druhý zámek. 🙂
Ve Slavkově se potvrzuje zářijová nuda protože na mě za celý den vyjde jenom jedna prohlídka a to ještě se 4 cizinci. Dva s anglickými texty, dva s francouzskými. Opráším proto svoji francouzštinu a dokonce se mi podaří vykoktat i něco víc než „Excusez-moi mais mon francais est tres mal.“  Chvilku spolu rozprávíme o vázách v orientálním salonku a dokonce se mi podaří i správně vyložit jak to bylo s podepsáním příměří po Bitvě tří císařů. 
Po prohlídce ale pádím ze zámku až se mi za patami práší a fičím do Mikulova. Podaří se mi dostat nejenom na zámek, ale i do správné hospody, kde se má večírek konat a pak už se jenom seznamuju, seznamuju, seznamuju. Ale největší radost mám v momentě, kdy jedna z mých nových kolegyň prohlásí: „To TY píšeš deníček průvodkyně?“ 😀 😀 😀 
Pátek

Na nějakou dobu jsem v práci naposledy. Musím si to proto náležitě užít a taky, že jo. Mám kolem sebe svoje báječné kolegy, které naprosto miluju a díky kterým byl poslední půl rok neuvěřitelný. Měla jsem toho nejlepšího šéfa, jakého si průvodce může přát (a myslím to vážně, neb jsem jich už pár poznala!!!). Krásný zámek, na kterém je radost provádět. Tohle píšu až zpětně, tak na mě trochu doléhá nostalgie, přestože se sem budu vracet (a ráda). 
Aby mě tak nemrzelo, že odcházím, dostanu na prohlídku podzemí, dvě výstavy a ještě na odchodnou ve čtyři hodiny historické salonky. A to je ta pravá zkouška pro moje nervy, přestože salonky jinak provázím moc ráda. 
Jednak si 4 ze 6 návštěvníků spletou prohlídky a snaží se dostat ke kolegyni, která mi je následně připojuje, jednak jsou 2 ze 6 děti do dvou let, které se rozhodnou dát mi najevo jak je to nebaví a jednak jsou pořád některé kusy nábytku umístěné na výstavě a v instalaci je nahradily jiné kusy. A vykládat v renesančním salonku o barokním stole, mi dost zásadně narušuje koncept. A ty děti pořád křičí a křičí. A křičí. 

6 komentářů u „O domácím násilí, večírku a pláči

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek