O doplatcích a rasismu

Pátek


Dneska mám šťastný den. Nejenom, že se za tři dny stěhuju z Vimperka zase zpátky do Brna. Ale je krásně. Navíc jsem v hromadě hader u své postele našla další čisté kalhoty, které jsem myslela, že zůstaly v Brně.


Ráno mi nedokáže zkazit ani telefonát od správců mého bývalého bytu, kteří naprosto odporně ještě zkouší co vydržím a kolik peněz ze mě vymámí. Je mi z takového jednání nepěkně a chci to mít co nejrychleji za sebou. Takže vymámí v podstatě všechno co si řeknou. Na moji opatrnou poznámku, že mi to ovšem přijde malinko nekorektní, se z telefonu ozve nelidský řev a spousta škaredých slov, které nebudu opakovat, protože jsem vychovaná.



Den by probíhal krásně a v poklidu, v kanceláři. Okdud můžu na střídačku chodit telefonovat a pít kafíčko a stěžovat si mamince, zatímco skenuju, tisknu, laminuju, vystřihuju a rovnám papíry. Kdyby…


Kdyby…


Kdybych nešla vystřídat kurátorku na pokladně, aby se mohla taky najíst. Jen co dosednu se na pokladnu vřítí gang. Usoplených dětí ve věku 2-16 let a v tričkách s natištěnou vydrou a nápisem Apalucha 2017. Not funny anymore!


Ani jeden z harantů nepozdraví, nahrnou se k zátkovačce piva a umaštěnýma ručičkama na ni sahají. Můžu křičet sebevíc, že dotýkat se je zakázáno, ale neslyší mě. Nebo slyší, leč nedbají.

Pěknou chvilku po dětském gangu ničitelů se do schodů vyhrnou tatínci. Čtyři.

Rodinné.“

„Dobrý den, kampak to rodinné vstupné budete chtít?“
„No do muzea. Zdravili jste?“ (otáčí se k usopleným dětem)
„Zdravili.“ (lžou děti)
No tak já mám tři děti.“
„Rodinné vstupné je pro dva dospělé a až tři děti. Můžu vám to dát nějak dohromady? A dětem bylo šest všem?“
„Ne.“
„A kolik jich máte?“
„Jak nás vidíte.“ (pomineme fakt, že děti se hemží, běhají a spočítat se nedají)

“ Ono by bylo vážně jednodušší, kdybyste mi řekli, kolik máte děti nad šest let.“

„To spočítejte.“
(s povzdechem počítám) „Takže celkem pět. Poprosím vás o dvakrát  sto čtyřicet korun.“

Děti během celé této transakce řvou, běhají, lomcují s tatínky, aby jim koupili pamětní minci, lezou kam nemají a na všechno sahají. A já vážně, vážně začínám přehodnocovat svůj plán být čtyřnásobnou matkou.



Sobota

Od rána jsem na pokladně. Návštěvníků chodí přiměřeně, takže občas stihnu i něco udělat, doplnit letáčky, nebo džusíky. Největší radost mi ale udělá pán, který přijde kolem jedenácté.


Od pohledu elegán ze staré školy, sice s turistickými holemi, ale v saku, vestičce, naleštěných botkách. Moc se mi líbí. A je mu téměř osmdesát. Požádá mě o lístek do muzea a když počítám drobné, tak zahlásí:


Slečno, jak vás tak pozoruji, v tom světle. Vy jste z nějakého místního šlechtického rodu.“


Musím toto milé podezření vyvrátit, ale mám najednou mnohem hezčí den.


Pěkný den pokračuje. Přijíždí přenosový vůz Českého rozhlasu 2 udělat reportáž z dnešního dne architektury. Je to fajn. Paní redaktorka je z památníku písemnictví z Prahy a báječně si popovídáme. Kecáme na pokladně asi dvacet minut a to si přišla jen pro pohled.


A jak byl den pěkný, někdo mi ho musel zkazit.

A zkazil.
Babička. Od pohledu skoro pohádková. Připomíná mi trochu moji slovenskou babičku, co před prázdninami umřela. Je stejně drobná, stejně vrásčitá, stejně jí do řeči prosakuje slovenčina. Přijela se synem a snachou, kteří jdou do muzea. Babička nikoliv, babička to viděla: „pred tremi týdny.“

 A nejde si sednou na sluníčko. Nejde nikam. Chce si povídat. Nebo lépe, chce vést monolog.

Začne zvolna:

No syn tady tricet rokov nebyl. Žije v Praze. A já bych všechny ty bílé vrány postrílela.“

„Promiňte já vám asi nerozumím. Jaké bílé vrány?“
„Cigány. My je voláme bílé vrány, protože jsou černí. Všechny bych je postrílela od nejmenších po najvetšie.“
„Ehm… no…“ (zvažuju, zda přiznat, že jsem sluníčkář a proti cigánům nic nemám a vyrostla jsem mezi nimi na sídlišti)
A bude hůr. To vy nemůžete pamatovat, ale to nebyvalo. Nechcela by som byt mladá znovu. Nechcela. Ani za miliardy. To vy nemůžete znát. Ale vy si ještě užijete. Bude hůř. Nechtěla bych být mladá. To dřív nebývalo. My jsme byli samostatná republika. Měli jsme dluh jen stočtyricet tisíc. Teď máme miliardy. A ty bílé vrány, tady… A to můj syn, teď zhubl, on mal devadesát kilo. A jak je mrňavej, tak byl taková kulička, bych ho kopla tady a on by se kutálal až dole. A bude hůř.“

Zdá se mi, že podobné typy přitahuju.

11 komentářů u „O doplatcích a rasismu

  1. Jo, tatínci a kupa dětí … Pak o tom napsat někde veřejně a tu protivnou slepici z hradu pohanit. přitom by si prvně měli haranty vychovat … A ty chceš 4 děti? Být 4x těhotná? Hele, nevím, co obnáší porod, ale těhotenství je za trest! jednou, když bych ukecala manžela možná dvakrát, bych to i přežila … Ale 4x?????????????

    A s tím šlechtickým rodem…Po přestěhování na jižní Moravu mi všichni říkali, že vypadám jako dcera Freuda 😀

  2. Jo, tatínci a kupa dětí … Pak o tom napsat někde veřejně a tu protivnou slepici z hradu pohanit. přitom by si prvně měli haranty vychovat … A ty chceš 4 děti? Být 4x těhotná? Hele, nevím, co obnáší porod, ale těhotenství je za trest! jednou, když bych ukecala manžela možná dvakrát, bych to i přežila … Ale 4x?????????????

    A s tím šlechtickým rodem…Po přestěhování na jižní Moravu mi všichni říkali, že vypadám jako dcera Freuda 😀

  3. Bylo… Po příjezdu domů jsem musela všechno vyprat… 😀 Já chci zase tu kouzelnou skříň co jsem měla u maminky, která produkovala sama od sebe čisté a vyžehlené… 😀

  4. Bylo… Po příjezdu domů jsem musela všechno vyprat… 😀 Já chci zase tu kouzelnou skříň co jsem měla u maminky, která produkovala sama od sebe čisté a vyžehlené… 😀

  5. Já se na to hrozně těším… 😀 😀 Že jsem divná, to se obecně ví… A přála bych ti vidět výraz mých spolužaček, když jsem na rovinu na hodině personalistiky řekla, že klidně zahodím na místě svoje tituly a praxi a půjdu na dalších dvanáct let na mateřskou utírat nosy… To byl pohled, jak kdybych popřela holokaust. 😀

  6. Já se na to hrozně těším… 😀 😀 Že jsem divná, to se obecně ví… A přála bych ti vidět výraz mých spolužaček, když jsem na rovinu na hodině personalistiky řekla, že klidně zahodím na místě svoje tituly a praxi a půjdu na dalších dvanáct let na mateřskou utírat nosy… To byl pohled, jak kdybych popřela holokaust. 😀

  7. 😀 😀 to sis dovolila tedy hodně jako 😀 😀 Na mne také lidi zírají, proč chci být v domácnosti a jsem divná.

  8. 😀 😀 to sis dovolila tedy hodně jako 😀 😀 Na mne také lidi zírají, proč chci být v domácnosti a jsem divná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek