Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

O euforii a návalech

admin

Sobota

Bolí mě hlavička. Jako hodně. Vlastně jsem ještě nevystřízlivěla. Ve čtvrtek jsem pila, včera jsem se z vlakáče zastavila na kofolu, ale to jsem netušila, že v mé oblíbené vimperské hospodě slaví kamarád narozeniny. Ojojoj, to bolelo. On totiž i barman jinak rozlívá panáky, když je otevřený účet. Rozlívá je rozhodně rychleji. A mě je blbě. No jo, už to není co to bylo za mlada, no.



Každopádně se dneska lidi zbláznili. Jako fakt. Na to, že je zima, prší a zrovna kolem prošel lední medvěd a stěžoval si na nachlazení, jich chodí dost. Chudák Anče-průvodkyně nestíhá běhat jednu prohlídku za druhou.

Na pokladně se taky střídá výkvět.

„My chcem na to město.“
„Jaký město? Myslíte prohlídku městem? To jste špatně.“
„Ne, jako na zámek, ale město.“
„Prosím?“
„No jako o městě.“
„Možná muzeum? Tam ale o městě, jako městě nic nemáme. Jenom expozici knihtisku, sklářství, divadelní spolky, galerii, Zlatou stezku, šumavskou přírodu.“
„Jo to chcem.“

„Ten hrad co tady je.“
„Ano?“
„No my chceme ten hrad co tady je.“
„On ten hrad už tady spíš není než je a chcete si ho jít prohlédnout? Nebo vám ho mám zabalit domů?“
„No ten hrad chceme.“

A nestárnoucí evergreen.
„Možem platiť eurami? Ako že nie?“

Ve dvě už to nejde jinak, musím na trasu taky. Prohlídka s deseti lidma. Od začátku jsem byla taková skeptická, protože je tam paní, dle přízvuku Ukrajinka, která mi důvěrně sděluje, že prohlídka Dolního zámku co před hodinou absolvovali, byla nejhorší v jejím životě. Pak si otevře mobil, přes opakované zákazy si sedne na parapet a až do konce o ní nevím. Asi nudím nebo co.
A že se zrovna dneska snažím. Odpadlý stres ze státnic mi vlívá energii do žil a já tajtrlíkuju jak blázen, vysvětluju, nadšeně zmiňuju kde jakou blbost, která mě přijde naprosto fantastická a mohla by i návštěvníkům. A má to efekt. Ukrajinka s mobilem si mě sice nevšímá a svoji ignoraci mé osoby završí těsně před koncem, když přijde a zeptá se mě na něco co jsem velmi vehementně vysvětlovala celých pět minut asi dvacet vteřin předtím než se zeptala. Ale co. Tleskají mi, povídáme si, prohlídku jsme přetáhli dobře o dvacet minut, ale všichni mě svorně ujišťují, že to fakt nevadí, protože si to náramně užili. A já jsem náramně spokojená.

Než si sednu na kasu a padne na mě boleníčko hlavičky.

Už aby byl večer, chci si lehnout, načít knížku co není zdroj k diplomce a jít spát. Plán skvělej, až na to, že doma je zima. Obrovská. Jestli si dopoledne lední medvěd stěžoval na nachlazení, tak na bytě jsme našly jenom cedulku Odmigroval jsem za teplem, sbohem a šáteček vás Méďa. Topení zapínáme, nastavujeme, furt zima. Debilní časové spínače.

Neděle

Furt zima. Na stole je skoro jinovatka. Odmítám opustit vyhřátou postel, dokud už není pozdě a moje svědomí mě přece jenom nevyštípe. Ale je to teda peklo. V práci mi to ani tak nevadí, jsem nabalená, mám svůj růžový hacafráček, který sice vypadá divně, ale hřeje jako blázen. Až bude nejhůř pořád mám v zásobě lyžařskou bundu. Ale doma tu zimu nestrpím. Nechci.

Ráno se kolem desáté přivalí první nával návštěvníků, prohlídka odchází se čtrnácti lidmi na palubě, což je dost.
Další davy se valí do muzea a to ještě v systému vidím rezervaci pro dvacet osob.

Je pravda, že jde o dopolední nadšence, protože kolem dvanácté už nikde nikdo, ale stejně… Je to podezřelé.

A právem, jdu si v klídečku na obídek. Těším se, protože mám zbytky od včerejší večeře. (Je to tak, každý průvodce nebydlící v klidu u maminky, žije v práci ze zbytků včerejších večeří. A ten který tvrdí, že ne, bydlí u maminky, nebo baští polívky z pytlíku.)
A když už vytírám chlebem zbytky kuřecího z misky, protočí se kolem mě šéfová a něžně hlesne: „Ve dvě jdeš na prohlídku.“
Tak jdu. Přesilovka dva návštěvníci na jednu mě.

A musím konstatovat, že jsou hrozně divní. Paní se tváří jako ty postavičky z filmů o zombiích, přesně jako kamarádka hlavní hrdinky deset vteřin předtím než se ukáže, že ji taky pokousali a je z ní zombie a jde je všechny sežrat. Na zombie já dám, takže se k paní neotáčím zády. Co kdyby mě taky kousla.
Promluví jedinkrát za celou prohlídku. Na konci. S kamenným výrazem oznámí: „My jsme z Jílového u Prahy.“ A odejde.
Co to mělo znamenat? Je to šifra? Mám přijet? Pozvání na návštěvu? Výlet s plně hrazenými výlohami? Nebo to bylo varování? Jako, že jsem tak nemožná, že se mám odteď Jílovému vyhýbat na sto honů? Nebo o tomhle blogu už slyšeli i v Jílovém u Prahy a ona teď testuje jestli o ní napíšu? Co mi chtěla říct?

197 komentářů u „O euforii a návalech“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek