O francouzském malíři, kytici a rozbitém světle

Pátek

Dneska už frčím svým autem. Na větší Mazdu už si kamiony tolik nedovolí. Do práce tak přijedu relativně živá a zdravá, byť opožděná.

Zaspala jsem, hodila na sebe první hadry co jsem našla a vyrazila. A zůstala stát. Kolony kam se podíváš, nejhorší na dálnici. Tak volám do práce, že budu mít zpožděníčko, že mě to moc mrzí.

Prohlídky jsou v normě. Sály se skupinkou lidí, které to okázale nebaví, ikdyž se můžu vydat z posledního. Lego s průměrně uřvanými dětmi.
Jedinou výjimkou je pár kolem čtyřicítky, který se jde podívat na Lego výstavu. Pán je očividně do lega velký fanda, takže probíhá kolem a vykřikuje čísla, kolik kostek bylo potřeba na který modýlek. Dokonce jdou i do herničky, kde je pět dětí do osmi let a tenhle čtyřicátník. Všichni společně sedí na zemi a staví si z Lega. Rodiče dětí se tváří divně, přítelkyně pána se tváří divně, děti i s chlapíkem si to užívají a já se tiše směju do hrsti.
Odpoledne jdu provádět dětskou trasu. Nějak po tom ranním zážitku nemám náladu na další otrávené dospělé. Děti jsou naštěstí hodné, rodiče už méně. Ztropí scénu Proč si nesmíme vzít dovnitř kočárek a pak mě přehlíží jak plochý kámen. A dítě pláče. Kolega Marek mi dělá služebnou, v jeho případě francouzského malíře a já mám co dělat, abych se nesmála nahlas. Jeho francouzský přízvuk je boží!!! A když z něj vypadne: „Já tady šistila korrruna. Kapla na ni barrrvaaa.“ tak se musím vyloženě kousat do rtu. 
Po návratu mi kolegyně sdělí, že mám sice hogofogo krajkové šatičky, ale taky díru na zadku, takže si jdu vyptat šitíčko. Na průvodcovně pak sedím polohaná a štupuju si zadek, když tu se v parku za oknem mihne skupinka lidí a zůstanou zírat. Myslím, že získali novou vášeň pro památky. 
Sobota

Ráno mi zvoní mobil a v něm kolegyně Žaneta, že synovi ujeli skauti, kteří ho měli odvézt na tábor a jestli ji přece jenom můžu odvézt do práce. Můžu. Můj muž byl celou noc pryč a zapíjel ztrátu svobody svého nejlepšího kamaráda, takže domů nedorazil a já se vyspala báječně. 
Když se jdu osprchovat, cvaknout dveře a v nich můj muž. Veselý, roztomilý a naprosto beznadějně opilý, třímá v ruce pugét a nesrozumitelně mi popisuje jak se měl a za každou větou pronese památné: „A tady jsem ti koupil kytku.“ přičemž mi kytici růží pokaždé strčí do sprchy. 
V práci si vysloužím prohlídku podzemí s žoviálními čtyřicátníky, takže je to vlastně dost příjemné. Zajímá je co říkám, nemají blbé vtipy. Bohužel se nám nerozsvítí světla v šatlavě.
Takže už je první technika v čoudu. A pokazila se dokonce o týden dřív než jsem si myslela. Nakonec se mi nějakým šolichem podaří tam rožnout, ale kolega o prohlídku později hlásí, že ať dělal co dělal, tak jemu už se nerozsvítilo.

Po prostřídání zimy v podzemí a horka nad zemí začínám cítit jak mi něco leze na hlasivky. Ach jo.

Neděle

Zítra mám volno. Zítra mám volno. Těším se, těším. Světla v šatlavě už definitivně nesvítí, ale nejde s tím nic dělat, dokud nebude v práci údržba. Takže chodíme s baterkou.

I přesto, že je nás o víkendu o jednoho víc, tak pomalu nestíháme a lidí je pořád…. dost.
Vyloženě se těším domů, protože se slíbila zastavit mamina a to znamená minimálně kafíčko.
Ono to ve výsledku znamená i večeři, dokonce se se mnou mamina i s přítelem vrací do Brna, abychom pobyli. Jen je trochu komplikované kloubit fakt, že vozím do Brna kolegyně, s tím, že oni jsou zde taky vozem. Doma na venčení čeká pes a vůbec.
Ale zkombinovali jsme a večeře byla super. 

Zítra se těším na zasloužené volno. Byť jednodenní. 

2 komentáře u „O francouzském malíři, kytici a rozbitém světle

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek