Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

O kožkách, copáncích a balkonu na spadnutí

admin

Sobota
Svítíčko slunilo a kousy mouchaly. Je krásný den a já se po 14 dnech zase vydávám na zámek. Tedy do Slavkova. Začínám pociťovat fakt pekelnou únavu, ono totiž permanentní zápřah se někde musí projevit. Sice pořád opakuju, že si jezdím do Slavkova odpočinout, a vlastně taky jo, ale ikdyž se provázení jeví jako jednoduchá pakárna, kterou zvládne každý aniž by se nadřel, není to tak úúúplně pravda.

Člověk dost nachodí. Pořád mluví. A neustále řeší lidi. Lidi, kteří dokážou být báječní, zábavní a hrozně super, ale taky nepříjemní, protivní a úplně blbí.

Preventivně si zamlouvám zájezd důchodců v jedenáct, protože u zájezdů a důchodcovských obzvlášť, je pravděpodobné, že se bude jednat o první případ. A taky že jo.

Už při zlézání schodiště mají ze všeho bžundu, papuče se jim jeví jako vynález století (pozn. Kam se hrabou všechny YT videa s neohrabanými koťátky, pokud chcete vidět skutečně ultimátně super věc mrkněte na důchodce, kterému se rozjíždí nohy v zámeckých papučích!!!) a v první místnosti to začne:

„Zde visí kounicovský rodokmen, na jemně vyčiněných kozích kožkách.“
„To nejsou kožky, to je useň. Já jsem koželuh.“
„Jistě vyčiněná kůže může být zpracovaná na useň, tohle je zpracovaný na pergamen, tam je malinko jiný postup než už klasického činení. Každopádně na tomto rodokmenu jsou zaznačeny… Hej nesahejte na to!“
„Já můžu já jsem koželuh.“

Tenhle argument „Já můžu, já jsem..“ mě pomalu ale jistě začíná dostávat do vrtule. I kdyby to byl ministr kultury, tak na prohlídce jsem pánem já, a když říkám nesahat, tak prostě nesahat. Kapišto? Průvodce ví proč to říká, on si to nevymýšlí!!!

Ukázalo se, že zájezd je z Napajedel, kde mám tetičku se strýčkem, kterého turističtí důchodci dobře znají, protože šéfuje tamějšímu Klubu českých turistů. A prohlídka zdárně pokračuje.

„Chcete se na něco zeptat? Není vám něco jasné?“
„Jo. Kdo vám dělal ty vlasy?“

Smiřuju se s tím, že copánky a rovnátka jsou alfa a omega mých prohlídek.

Na průvodcovně si ale kýženého klidu člověk taky neužije. Přijdu totiž do obsáhlé diskuze mých mladších kolegyň o vztazích a mužích obecně. Já jsem se z podobných témat vyautovala loni manželstvím, tak aspoň rozdávám chytré rady.

„Ale prosím tě, ještě by tě takovej úchyl mohl lákat na bonbony.“
„No kdyby mě lákal na bonbony tak jdu.“

„A co kluci v tvým věku?“
„Na mě letí jenom ti čtyřicátníci. Jednou za čas mi ve frontě v obchodě pochválí vlasy.“

Konec směny je vyloženě úleva. 😀

Sobota
Dneska máme Veteranfest. Já sice na zámek jdu, ale tak nějak bezprizorně. Mám totiž jít pomáhat na pokladnu od 11:00, ani na provádění, ani na veterány mě není potřeba. Taky dobře. Za půl roku jsem neměla volno a už mě to vyčerpává. Jsem přetažená, protivná a bolí mě hlava. Setrvalý stav.
Kdokoliv se neopatrně zeptá jak se mám a jak se mi líbí v Mikulově, dočká se hodinové přednášky o tom, že jsem utahaná, práce je sice fajn, ale taky už je toho moc a především litanie spojená s problémy s bydlením.
Vrcholem je jedna kolegyně, která má práci v hotelu ve Vyškově a na Slavkov taky jezdí sem tam, ale narozdíl ode mě, to její sem tam je furt. Zrovna popisuje jak v červenci bude chodit přes den na zámek, večer na noční do hotelu a druhý den zase na zámek. Nechci jí kazit iluze, ale nejde to zvládat. Vyzkoušeno na vlastní nervy.

Směna na Veteranfetu mi nakonec začne mnohem dřív než v jedenáct, protože o půl desáté přiharcují holky v TICka, že jim nejede tiskárna a že máme najít nějakou jinou a zapojit jim ji. Tak beru tiskárnu a jdu.

Nejprve se rozčilují, že to není ten jejich typ, ale jinou tiskárnu nemáme. Po několikerém pokusu-omylu se mi podaří tiskárnu zprovoznit, dokonce tak, aby tiskla na vstupenky a aby tiskla správně. Jakž takž. Jsem královna pokladny a to mi nikdo nevymluví!!!

V jedenáct usedám za kasu, poté co si s kolegyní horko těžko předáme pokladnu a suvenýry. A sedím na ní přesně asi dvacet minut, než přiběhne šéf, za kterého zaskakuju, že už mě není potřeba, že tam může sedět on. Ale ještě nemám nikam chodit, kdyby bylo třeba. I během těch dvaceti minut se podaří kvalitní momenty:

„Dvakrát na to právo útrpné, jdu se zbavit přítelkyně.“

Vrcholem je chlapík, který se přižene s foťákem a domáhá se vstupu na napolenský balkonek, který má narušenou statiku a tudíž je přísný zákaz tam kohokoliv pouštět.
„Já jdu fotit na balkon, dejte mi klíče.“
„Za prvé dobrý den, za druhé nejdete, protože balkon je nepřístupný, za třetí klíče nedostane do ruky nikdo kdo není zdejší zaměstnanec.“
„No tak se mnou někoho pošlete.“
„Na balkon se nesmí vstupovat, má narušenou statiku.“
„Ale já fotím pro paní ředitelku.“
„Gratuluju, tak ať mi to přijde paní ředitelka říct osobně, protože já o vás nic nevím.“
Jak na potvoru se přižene i s povolenkou za čtvrt hodiny a hádejte kdo ho musí jít potupně pustit na balkon? Já. :-/

Do dvou se klackuju po zámku, jdu se podívat na autíčka, zavlnit se do rytmu swingu, protože oficiálně nepracuju nepohrdnu ani sklínkou vína, ale pak mě ty polední pařáky přestanou bavit a já si poručím odvoz. Doma upadám do komatu a proberu se až večer.

202 komentářů u „O kožkách, copáncích a balkonu na spadnutí“

  1. To s balkonem muselo být hodně nepříjemné. Já vzdala jakoukoliv představu, že bych se kdy věnovala práci, která vyžaduje komunikaci s lidmi. Prostě bych na to neměla. Obdivuju vás, že to zvládáte. 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek