O loučení, pracovních úrazech a zájezdech z Moravy

Pátek

Pracujem. Dneska je můj poslední pátek na Vimperku. Prší. Je mi zima. (Začínám mít dojem, že tuhle větu opakuju nesnesitelně často!)

Večer se jdeme rozloučit s Vimperkem do hospody. Já si v klidu sedím a mlčím. Kurátorku odchytil místní pobuda a láme jí klíny do hlavy a naši dva sedmnáctiletí průvodci si dávají do nosu. Jeden dvě piva, jedna dva panáky (páč já to přece piju taky) a mají ji jak z praku.
CO se ty děti ve školách učí? Ikdyž je pravda, že já jsem začala pít pořádně až na vysoké, ovšem jako děvčica z Moravy mám řádný trénink. Čím víc mají smrádci upito, tím jsou hlučnější a otravnější a tak se před půlnocí oficiálně s celým osazenstvem loučím a jdem si lehnout.
Během dne se různě loučím s kočkama. A s konzervátorskou dílnou. S tou se loučím stylově.
(Tyhle fotky já sbírám!!!)
Sobota

Stejně jako včera dodělávám archivace. Plakáty je třeba sepsat, vyfotit, založit. A to zakládání to je problém. Během deseti minut mám dořezané ruce o papír, že to pěkné není. Náplastí mám ve výsledku sedm. Ale mám to. Drtivou většinu se mi podaří dodělat ještě před koncem pracovní doby. Zítra už jenom poslední složka a přejmenovat ten milion fotek.
Dopoledne přijíždí zájezd a je jich moc, takže jedna skupinka jde se mnou. Poslední prohlídka sezony. To chceš. Řádně se snažím, prohlídka je báječná, bavíme se, smějeme se, je nám společně zima (šumavské léto!) což vyřešíme poměrně záhy. Se slovy „Slečna je naša.“ (Ano, pyšním se tím, že su moravská cérka.) vytáhli placatku a panáčky a zahříváme se společně.
Miluju moravské zájezdy. Oni obecně v organizovaných turisktických zájezdech sebou nosí placatky a protože jsem prostě dobrá, milá a moc pěkná, tak nabízejí. Ale moravské zájezdy mají dobrou domácí pálenku a to se neodmítá. Takže piju v pracovní době a nestydím se za to. Ten vítr to je děs.
Prohlídka nám nakonec trvá o půl hodiny dýl než by měla. Jsem chválená, zatleskali mi, „Ještě do druhé nohy slečno, abyste nekulhala.“, a ještě na nádvoří společně rozprávíme.
Moc hezký rozloučení se sezonou.
Neděle

Prší a je odporně. Jako hodně odporně. Fouká vítr, který se nás snaží smést z nádvoří. Padá omítka, padají tašky ze střechy.
Tohle jsou dveře do našeho kanclíku. Taška spadla a rozkřápla se asi minutu poté co jsem je za sebou zavřela. Naštěstí zevnitř, jinak by bylo po mě. 
Kastelán to vyřeší ráz na ráz. Zatímco pořád ještě fouká a tašky pořád ještě padají nás vyžene na nádvoří sbírat střepy. Takže se většinu času ohlížíme k nebi jestli se neřítí nějaká zbloudilá taška, aby nám přerazila chrbtice. Největší radost mám, když jdeme k popelnicím a přímo nad hlavním vchodem do hradu je rozbité okno, v průjezdu střepy, nad hlavami nám pořád mlátí jedna okenice ze které se výhružně kývou tři obrovské zubaté střepy. Jen spadnout. Fuj. A zrovna k tomu oknu se nemáme jak dostat.
Jen co uklidíme další radost. Na nádvoří vjede auto. Německé. Turisti. Neznají parkoviště a vjeli do zámku. Když svůj omyl pochopili a chtěli napravit, tak zjistili, že nemají jak, neb si v autě zabouchli klíčky.
Večer se cesta prodlužuje. Trochu. Spěchám totiž domů, ale pohled na popadané stromy na krajnicích mě trochu brzdí.

6 komentářů u „O loučení, pracovních úrazech a zájezdech z Moravy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek