O nekyselém papíře, kávě a nabídce k sňatku

Zase v práci. Tentokrát jsem vyrazila líně a hladově. Sbalila jsem nejnutnější oblečení, šest polívek z pytlíku a děj se vůle boží. Nechtělo se mi. Hrozně moc se mi nechtělo.

Ve škole jsem ve čtvrtek absolvovala přednášky z památkové péče, na které jsem čekala tři roky, než se konečně sežene vyučující. Sehnal se! Ředitel brněnské pobočky NPÚ. Já se s ním názorově neshodnu zejména na situaci kolem brněnské káznice, kde zbytečně dělal vlny a tlaky. Zcel populisticky. A celý projekt zdržel, když už se mu nepodařilo jej zastavit. 

Přesto je to chytrý chlap. Doufám, že i ve své práci je dobrý (zatím jsem s ním ještě pracovně nepřišla do kontaktu, takže nevím). Předpoklad proto, aby to byly zajímavé přednášky by tedy byl. 

Ale… Ten… Chlap… Je neuvěřitelně nudný. Chápu, že historie památkové péče není asi téma na titulní stránku Blesku, ale i tak?!?! Pozornost umřela po první hodině. Pak jsem zbytřila pouze, když zmiňoval povinně doporučenou literaturu. Obě knížky už jsem četla a mám je doma. Ach jo.

V práci si vesele zařazuju archiv. Záznamy mám digitalizované. Soubory naskenované a rozřazené. Teď zbývá jen ta sranda práce. Nastříhat pásy ze speciálních muzejnických nekyselých papírů a všechno to do nich zabalit. Každou blbou účtenku hezky zabalit do nekyseléh papíru a přidat k jiným blbým účtenkám. 

Ráno vstávám dřív, musím na poštu. COž vzhledem k tomu, že jsem šla spát ve dvě, je dost výkon. Ale na poště na mě čeká voličský průkaz, (JDI VOLIT!!!) takže chca nechca vstávám. Aspoň si zajedu pro čerstvý rohlík. 

O pár minut později už se v kanceláři kochám svým krásným voličským průkazem (znovu JDI VOLIT – když můžu já ve Vimperku, tak pro tebe neexistuje výmluva!) a kochám se tak mocně, že si na celý stůl vyliju kafe. Přesně do míst, kde se ještě při mém příchodu rozkládaly ty nekyselé složky plné archivních materiálů (a které jsem prozíravě odsunula na poličku, aby mi nezavazely při kochání).

Po poledni volá objednávka. CHtějí přijet zítra na anglicky vedenou prohlídku.

COž ovšem znamená, že se musím vyjádřit, protože anglicky vedené prohlídky padají na moji hlavu. Doufám, že přijedou mladí fešáci.

Neděle

Dneska na pokladně. Kolem  půl druhé má přijet ona anglická rezervace, takže čekám. A dočkala jsem se. O tři čtvrtě přijel vytíženě vypadající, česky mluvící muž a za ním se usmívají dva postarší američané. Zatímco se mi chlapík omlouvá, že místo jedenácti lidí, přivedl jen dva, vysvětluju jim, že prohlídku uděláme, bude anglicky, bude se mnou, v mezičase mu vysvětlím jak se dostat na náměstí a za jak dlouho si může přijet pro ten páreček.

Nevidím na svém chování nic neobvyklého, jsem prostě milá jako na každého, ovšem závěrem mého proslovu, chlapík prohlásí:

„Jste báječná. Zamiloval jsem se. Můžu si vás vzít?“
„Děkuji, ale jsem si jistá, že tu nabídku budete muset prodiskutovat s mým mužem.“
„Vy už jste vdaná? Tak mladá? Co děti?“
„Nemám a zatím jsem pouze zasnoubená.“
„Mě se tři a třicet a jsem dvakrát rozvedený.“
„Nevím, nevím jestli bych chtěla být pokus číslo tři.“

Prohlídka je super. Byť už jsem dlouho anglicky nemluvila a slovíčka jako šablona a dendrochronologie jsou trochu záhul si vybavit.
Nejlepší jsou ale dotazy:

„You were participating in the researches? Why not? You are so smart and know a lot about this stuff. Tell them to let you participate.“
„So… Tell us about your tattoos.“„Thank you for the tour. You know that you speak english with a cornwall accent?“

Miluju svoji práci… 🙂