O nemravných důchodcích, skenu a Kinedrylu

Pátek

Ještě pořád je mi zima. Přišla jsem na to, že moje spolubydlící kurátorka mě sice večer nechá zatopit, ale pak počká až usnu, topení vypne a ještě větrá. Pročež se budím na Sibiři. Zima přichází, dostává úplně nový rozměr.
Ráno jdu na pokladnu, kde mi v deset přijde šefová sdělit, že kurátorka, která má dnes provázet bude teď tři hodiny mimo, takže kdyby náhodou, tak prohlídky jdu já. A ono náhodou opravdu pár lidí přijde.

Na horní zámek jdou se mnou čtyři důchodci a jeden pár, přičemž ti dva si koupili lístky i na dolní zámek, přestože vypadali dost zaraženě, když jsem jim vysvětlila, že tady fakt není nic, krom prázdných místností a sond ve stěnách.
Jako kámen úrazu se mi jeví právě ti čtyři důchodci. Jeden pán je bohužel tím druhem žoviálního rádobyvtipného seniora, takže každé moje slovo potřebuje komentovat.

Prosím nedotýkejte se stěn, omítky jsou náchylné na otěr a světlo, takže pokud chcete fotografovat, můžete, ale bez blesku.“
„A nabábu si můžu sáhnout?“

„Vystoupáme do druhého patra.“
„A co výtah?…Tohle už je to druhé patro?“

„Toto je vřetenová stěna, vevnitř je  šachta, do které byly pravidelně proražené otvory, kterými do šachty vstupovalo světlo a odráželo se od bílých omítek a osvětlovalo tak schodiště.“
„A já jsem myslel, že to je ten výtah. Hahaha.“

Nedojdeme ani do první místnosti a já už ho mám plné zuby. Zbytek skupinky útrpně mlčí a ti dva další návštěvníci, kteří nepatří k bodrému seniorovi trpí se mnou.

Náladu si spravíme na dolním zámku, kam jdeme jenom tři. Vzhledem k tomu, že byli na horním zámku, tak si celou prohlídku povídáme, chválí mě v každé druhé větě a já jsem moc a moc spokojená. Návštěvníci taky.

Odpoledne na pokladně zase přepisuju sbírkovou knihovnu do počítače. Zase se mi potvrzuje, že krasopis je jedna věc, ale malé blešky, navíc v němčině prostě nepřečtu. Takže přepisuju jenom kolonky, které prokazatelně rozluštím, jako je číslo vydání, jazyk, přírůstkové a sbírkové čísla. Názvy bude luštit kurátorka. Ta totiž narozdíl ode mě německy umí. A já mám tušení, že až přijde na francouzské publikace tak se role otočí.

Sobota

Dneska máme den bez dozoru. Vedení je doma a dohání resty v odborných článcích. A my čekáme ty hordy historie chtivých návštěvníků.
Já teda nečekám, já jsem zašitá v kanclu a skenuju a skenuju až mi oči přecházejí. Ve výsledku už ani nevím co je za den, co jsem právě naskenovala a z toho protivného světýlka, které běhá ve skeneru mě bolí hlava.

Neděle

Dneska jedu domů! Zítra mám totiž promoci! Musím odejít dřív, abych chytla bus do Prahy a dostala se tak o půlnoci do Brna. Jinak bych totiž mohla vyjet až někdy o půl druhé ráno vlakem z Vimperka a vesele dorazit do Brna přesně v momentě, kdy bude promoce končit.

Ráno pár návštěvníků do muzea, peckou je důchodkyně, která vysupí schody na pokladnu v 11:20. 
Na můj slušný pozdrav a sladký úsměv (a to musí být bez diskuze vždycky) na mě asi deset vteřin beze slova koukala s tím nejhorším protivným fuckface (žel jsem nenašla vhodný český ekvivalent), pak protočila oči v sloup a přifuněla blíž se slovy „Zámek?“.

Po dlouhých diskuzích, zahrnujících její řev ze schodů dolů, kde očividně čekal zbytek skupinky, moje vysvětlení, že během prohlídky dvakrát vystoupají do druhého patra, okázalé opětovné obracení očí v sloup a polohlasné mumlání nesrozumitelných nadávek (ježibabština je hrozný jazyk!) mi zanechala stopadesát korun a když jsem jí řekla, že na prohlídku sice může počkat na pokladně, ale stjně bude muset sejít dolů, protože se začíná na nádvoří, tak mě proklela definitivně!

Skrze okno jsem pak pozorovala tři staříčky, jak se o holích posunují po nádvoří a říkala si, že odvaha je krásná věc, ale přeceňovat vlastní síly se nevyplácí. Protože průvodkyně je z těch schodů teda určitě nesnese.

A v pět už mizím. Mizím do Brnéčka. Na promoci. A čeká mě šest hodin v buse bez Kinedrylu. Jestli přežiju, tak rozhodně ne s čistým potahem. 

 

4 komentáře u „O nemravných důchodcích, skenu a Kinedrylu

  1. Když má člověk někdy někoho plné zuby, tak na to existuje snadný recept: Jedinci, kteří jsou již beztak uvízlí v zubech, je možné (v těch zubech) vynést ven! 😉

  2. Když má člověk někdy někoho plné zuby, tak na to existuje snadný recept: Jedinci, kteří jsou již beztak uvízlí v zubech, je možné (v těch zubech) vynést ven! 😉

  3. Já vím, ale mě je to hrozně proti srsti. Pyšním se tím, že jsem očividně jediný průvodce v republice, který ještě nikdy nikoho (za těch 8 let) nenechal vyvést z prohlídky, aniž by o to ten člověk sám požádal. Domluvit se dá (většinou) s každým. A vtipné pindy prostě přetrpět, nebo mu je vrátit. 🙂

  4. Já vím, ale mě je to hrozně proti srsti. Pyšním se tím, že jsem očividně jediný průvodce v republice, který ještě nikdy nikoho (za těch 8 let) nenechal vyvést z prohlídky, aniž by o to ten člověk sám požádal. Domluvit se dá (většinou) s každým. A vtipné pindy prostě přetrpět, nebo mu je vrátit. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek