O nové práci, medvědech a Michalu Davidovi

Poslední dva dny jsem byla na „zácviku“ ve své nové práci. Je to boží. Trochu mě děsí míra papírů v kanceláři, ale pozitivní je, že spousta z nich s mou prací nemá co dělat. Blbý je, že jsem se rozhodla to protřídit, takže se probírám metráky archivních materiálů a snažím se udělat systém. 

Ve Slavkově jsou všichni zvědaví jak to v nové práci vypadá a jak se mi tam líbí a já můžu hýřit superlativy. Protože se mi tam líbí hrozně moc. A je to tam super. Hlavně procházení skladů, kde jsme s kamarádkou (po které nastupuju) kontrolovaly kde jsou všemožné věci, za které mám hmotnou zodpovědnost. 

„Tady ty panely co tu máš napsané, tak by měly být někde v instalaci.“ A tak pořád dál a dál. 

Pracovní den si tedy krátíme diskuzemi o tom, jak bude moje nová práce boží, protože jinak fakt nemáme moc co dělat. 

Jdu na prohlídku podzemí se slavkovskou policií a to je docela sranda. Hoši jsou fešáci, baví je moje vtipy a celkově je to super. Akorát si uvědomím, že běžně vykládám něco jako: „Biřic se o odsouzence staral, eskortoval ho na výslech a k soudu a čas od času mu plivnul do jídla.“ což naštěstí berou jako super vtip. 

Odpoledne na mě vychází poslední prohlídka s párem ve středním věku. Po výkladu v první místnosti se ke mě přitočí paní a povídá: „Slečno, nemusíte tolik křičet, my nejsme hluší.“ A já se urazím, protože jsem nekřičela, jenom mluvila normální hlasitostí. Máma měla asi pravdu, když říkala, že jsem hrozně hlučná. 

Dneska je taky houby co na práci. Ráno výstava o Robertu Kounicovi s párečkem, který bydlí u Brodu, kde měl Kounic zámeček a často tam pobýval a vehementně mě zvou na návštěvu, že mě paní taky provede. 

Prohlídka historických sálů s překvapivě vychovanou skupinkou slovenských puberťáků, kteří teda mají těžce v paži, ale poslouchají a jsou zticha, což je věc, kterou jsem u školního zájezdu nezažila ani nepamatuju. Na konci si vysloužím bouřlivý potlesk a dokonce hvízdání, takže si připadám jak Madonna. 

Spolu se zájezdem Bulharů průvodcovnu ovládne drama Kdo půjde?. Hádáme se několik minut, celé to eskaluje do netušených výšin a já jsem nasraná až na půdu. Pořadí je prostě daný od rána a nedá se jako operovat s tím, že se někomu nechce! Od téhle hádky už jenom kouřím jednu za druhou a vztekám se. 

Naštvaná jsem ještě na poslední prohlídce a taky to podle toho vypadá. Lidi mi moc nepřidají, dva to nebaví a jednu Němku by to sice i bavilo, ale poslouchat pořád dokola It´s amazing. se taky jednomu přejí.

Drama hned po ránu. Dneska večer je tu koncert Michala Davida. Zlomyslným řízením osudu jdu trhat vstupenky (Fakt díky, můj nejdražší šéfe!). JENŽE. JENŽE! Dopoledne jsou v parku jarmarky, což znamená, že v celém Slavkově není kde zaparkovat. Objíždím to jako dement, nakonec se naštvu a jedu na zámecké parkoviště. Vím, že nesmím, ale fakt bych musela jet parkovat do vedlejší dědiny a těch šest kilometrů jít zpátky pěšky. 

Tak parkuju v parku, nakonec jsem poslaná postavit se jenom na druhou stranu ke zdi, abych nezacláněla testovacím vozům Volkswagen. Ano, na zámeckém jarmarku se v jednadvacátém století totiž neprezentují kováři a košíkáři, ale automobilky.

Salonky s matkou a dcerou se zvrhnou v klasické: „Slečno, já jsem tady před dvaceti lety byla a viděla jsem v příkopu medvědy.“ 
„To teda nevím kde, protože tady medvědi nebyli. Ten příkop je otevřený do města. Medvědi tam nikdy být ani nemohli.“
„Ale určitě tu byli.“ 
„Ach jo.“

V mezičase mě kolegyně mučí neustálým pouštěním písniček od Michala Davida, nakonec rezignuju a vehementně tancujeme dokolečka po průvodcovně. Když už, tak pozitivně.
Po směně prcháme na cvakání vstupenek. Manažerka páně Davida drží dvaceti minutovou přednášku o tom jak používat čtečku. Pokyn pípnout a přiložit rozvede do přednášky hodné raketového inženýrství. A pak na nás vypustí ty tři tisíce lidí.