O první pomoci, autistce a platbách převodem

Středa
Včera se nic moc nestalo. Lidí běhalo jak pomatených, což mě se ovšem na pokladně moc nedotklo. Kdo to ale pocítil na vlastní kůži byl kolega Lukáš, kterému pro samé provázení stála vlastní práce.
Dneska provádím já a chvilku to vypadá, že budeme aspirovat na včerejší rekordy, první prohlídka v deset, v jedenáct a ve dvanáct zrovna tak. A ta ve dvanáct stojí za to. Jde se mnou jenom jedna paní, ale postupně z ní vypadává, že je po těžké operaci, silný astmatik a zrovna dneska je dusno a horko.
Jdeme záměrně pomaleji, po schodech jí pomáhám, ve Vlčkově věži je to ale špatné. Dokonce tak, že vytahujeme respirátor, odpočíváme, paní je na omdlení a volá manžela.
Neomdlela což je jediné štěstí, protože po těch schodech ve Vlčkovce by ji záchranáři dolů nedostali ani náhodou.
Po dramatickém intermezzu se můžu zase v klidu věnovat svojí práci.
Skupinka, která prochází oba okruhy neustále komentuje zámek: „Tady by se měly točit horory. Tady by se měly točit horory.“ Jak kolovrátek až mám chuť poznamenat, že někteří návštěvníci jsou občas pěkný horor.
Čtvrtek
Dneska poprvé jedu služebním autem. Do stavebnin a do Budějic do Bauhausu. Edukační pomůcky se totiž samy neudělají. A je taky třeba koupit peřiny pro ty davy průvodců, které přijedou zítra. Postele snad dorazí taky včas. 😀
To autíčko jezdí samo, je strašlivě malinké (oproti tomu co jsem zvyklá řídit normálně), sympatická spotřeba. No moc se mi líbí.
Dokonce natolik, že zvládnu najít stavebniny jenom s menším zaváháním a Bauhaus v Budějovicích naprosto bez problémů, idkyž mi osud kladl do cesty zlomyslnou objížďku.
Po návratu by to mohl být téměř idylický den, kdyby do muzea nenaklusalo deset dětí, z toho jedna slečna z PAS a jejich paní učitelky neodkráčely do města na kávičku.
Přibližně po deseti minutách, už autistku někdo rozčílil, rozrušil a ona zamířila ze zámku ven. Její „kamarádi“ na to koukali z okna a pomlouvali. Jaká je zlá a pitomá a hloupá a jak ji nemají rádi.
Až jsem se navztekala, zdupala je na tři doby, že jestli jim ta holka uteče ze zámku, přejede ji auto, tak si to budou vyčítat do smrti. Chtěla jsem za ní poslat nějakého kamaráda, ale to se mi spratci vysmáli, že žádné nemá. Tak jsem poslala slečnu, která ji prý nesnáší o trochu míň než ostatní.
Ta autisku chytla na první nádvoří těsně před branou, sedla si s ní a utěšovala ji.
Mezitím se mi na schodech v muzeu rozložila regulérní pomlouvací skupinka, seděli, nadávali velmi nevhodně na dvanáctileté děti a nejvíc nevhodných slov padalo na hlavu té kočky, která toho času plakala na nádvoří. Rozčílila jsem se, proklela v duchu jejich učitelky, kterým kávička jistě dobře chutnala a vyhodila je na nádvoří, že jestli chtějí jenom sedět a pomlouvat, tak na to jsou dole lavičky a nemusí blokovat schody do expozice.
Odpoledne zvolna plyne. Musím se poplácat po rameni, že jsem za tu dobu ovládla Colosseum jako pán a zvládám i takové obskurnosti jako platbu kartou, nebo vydávání nových Klíčů k památkám. Dneska jsem se zase naučila nového. Platby převodem. Tuhle stupidní možnost máme v systému, jenom kvůli jednomu hotelu, který posílá návštěvníky s poukázkou na vstup do muzea a my jim to pak fakturujem. Nutno poznamenat, že takových návštěvníků s poukazem nechodí dvacet denně, takže možnost platit převodem zůstává většinu času nepovšimnutá. Až dodnes.
Ale jsem pánem pokladny, královna vstupenek, mistr rychlého přepočítávání drobných, toho bohdá nebude abych si neporadila.
A navíc tu mám návod. 🙂

Jeden komentář u “O první pomoci, autistce a platbách převodem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek