O psaní diplomek v pracovní době

Včera jsem naštěstí odpadla brzo, takže se mi podařilo vstát. Muž mi přinesl z práce krabičku plnou jídla, takže nebudu hladovět a můžu směle vyrazit směr hrad.

V autobuse se potkáváme v hojném počtu čtyř osob. Protože je důležité být už od rána pozitivní, pomlouváme všechno na co si vzpomenem. Já mám před státnicema, kolegové zkouškové, takže z nás negativita jen čiší. Vyvrcholí v momentě, kdy projíždíme kolem nově zbudovaného přístaviště pod hradem. Obecně nenávidíme parníky, protože to znamená přílivy lidí každou hodinu a většinou i problematické vysvětlování pojízdných vstupenek na branách.

 

Přístaviště je navíc hnusné. Z hlediska urbanismu nedává smysl, jak podotýká kolegyně kunsthistorička. Z hlediska manažersko-ekonomického se ten projekt taky dal vymyslet líp, jak podotýkám já. Z hlediska lidského je to prostě hnus, jak podotýká kolega.

 

Což nedá spát jedné paní sedící přes uličku, která si počká, dokud nejsme jednou nohou ve dveřích a pak začne vykřikovat co kdy ta mládež dokázala, že má plnou hubu řečí.

Nemůžu mluvit za kolegy, ale já toho dokázala dost. Řídila jsem projekty za dva miliony, studuju dvě vysoké školy najednou, od sedmnácti se starám sama o sebe a pracuju, čile si doplňuju publikační činnost a plánuju disertační výzkum. S hurónským smíchem proto vystupujeme a i ten kopec se nám zdá tak nějak míň strmý.

Ráno jsem si vysloužila západní bránu, kde předpokládám boží klid, což je fajn, protože dneska jsem se rozhodla začít rozepisovat svůj absolventský projekt, respektive jeho dokumentaci. Už je třeba s tím pohnout.

Jednu podělanou tabulku, která bude nakonec pouze v příloze, zpracovávám pět hodin v kuse. Jde mi z toho hlava šejdrem.

Prohlídka se jeví být vysvobozením. Jsou na ní čtyři lidi, ani jednoho to nezajímá a prohlídkovou trasu si očividně spletli se závodištěm, jinak si nedokážu vysvětlit jak je možné, že jsme za půl hodiny venku.

Na pokladně si pak spočítám, že na mě vychází prohlídka ve čtyři. Nejsem šťastná, ale tak aspoň můžu napsat komentář k té poblbané tabulce. Třeba prohlídka ve čtyři nebude.

Je! S devíti lidma. Vymáčknu ze sebe poslední zbytky nadšení, v čemž trochu pomáhají i samotní návštěvníci protože je s nimi legrace a tři přítomné děti jsou vychované a zapojují se. Dokonce jsem si vysloužila i pochvalu do návštěvní knihy.

Jenom kdybych pak nemusela hodinu čekat na autobus.

Je to již rok, co jsme na hradě měli Karlštejnskou korunu, Facebook a náš šéf nám to připomínají hned od božího rána. Jak máme být rádi, že tady letos žádná taková věc není a tak můžeme čekat jenom průměrné davy návštěvníků.

To by mi nevadilo, pořád ještě potřebuju dodělávat diplomky, takže času není nazbyt.

Jenže v momentě kdy se ponořím do práce, tak se ve dveřích zjeví kastelánka s informací, že právě volal autobus plný slovenských turistů, že přijedou v poledne a rezervují si dvě prohlídky.

Fajn, odběhnu dvojku, která je proti očekávání nesmírně příjemná a mě to štve o to víc, protože nemáme čas se zastavovat, povídat si a užít si prohlídku oboustranně. Já takhle pořád kontroluju čas a naháním návštěvníky jak nadmuté kozy.

Kolegyni na bráně střídám až o půl druhé, po tom co jdu prohlídku s druhou polovinou slovenských důchodců.

Nakonec je to docela příjemná prohlídka, přestože jejich delegátka se ke mě u trhání vstupenek nakloní a říká:

Nejvíc ze všeho je zajímá, jak se v hradě topilo.

Těsně před střídačkou mám pocit, že halucinuju, protože na nádvoří se objevili naši kamarádi z Buchlova dokonce i s babičkou a malým synem. Toho jsem viděla naposled, když ještě měřil padesát centimetrů a vozila jsem ho v kočáře z Buchlova na Barboru a zpátky… Usoudil, že to mu stačí a můžeme být kámoši. Vzhledem k tomu, že už mě tlačil čas a musela jsem jí střídat, jsem jim stihla jenom zařídit vstupenky na prohlídku a pak si počkat až mě přijdou navštívit v mojí boudičce.

Je první máj, je lásky čas. A taky hezky a to mě nebaví. Ráno provádím. Kolegové, kteří šli na prohlídku přede mnou, tvrdí, že jsou skupinky báječně plné… Jdu celá natěšená. Se čtyřma lidma. Myslím, že mě pokladní sabotuje v mém snažení získat posezónní fidorku za největší počet odvedených návštěvníků. Jinak si neumím vysvětlit, že všichni mají plno a já celý den chodím se čtyřmi a osmi lidmi. Jak u blbejch. 

Druhý okruh je super. Jsou tam čtyři, zajímá je to, baví je to. Průser je, že tentokrát nemůžu přetáhnout, protože je natřískané a já už nestíhám střídat. To je jak za trest.

Během celého dopoledne navíc na příhrádku drandí veteráni a táhne to spoustu lidí. 

 

Na bráně je to pak otřesný. Na západní by měl být klid, leč není. Průběžně mě tráví benzínové výpary z odjíždějících veteránů. Fujky. Neustále k nám proudí davy lidí, takže nestíhám udělat nic do školy. Na pytel.

Lidí je jak… Prostě moc. Mám jich plné zuby, hlavně za ty stupidní poznámky. Jsem unavená a přetažená a nechce se mi poslouchat pořád dokolečka „Slečno my jsme děti, nám to dejte zadarmo.“
V Brně pochodují neonacisti, naštěstí je pro ně Veveří daleko, takže o nějakých pochodech se zase dozvídám až zpětně když přijedu z práce od kamarádů, kteří celý den blokovali pochody.