O Růžence, dopravě a výletu do Ameriky

Dneska hrajeme Růženku. Do práce nás jede plné auto a na devátou, protože dramatický make-up je dramatický make-up. Na zámku nás vítá náš šéf natřený na zeleno, v puse hřeben, zatímco vyrábí složitý drdol na hlavě paní královny. 

Já se s kolegyní natřu na bílo, vyrobím nám dekadentně obrovské černé stíny (dobře dekadentní ne, vypadáme jako ubrečené pandy, ale já nikdy netvrdila, že mi to jde se šminkama) a jdeme chystat trasu.

Tam nás vede moje nejlepšejší kamarádka Míša, která jako jediná ví, co kde má být, co kde je uschované a co se kdy musí nachystat, abychom nerušili provoz. Chodíme za ní jako kačátka. 

Jednu rychlou zkoušku a jdeme na to. 

Zbytek dne už jenom vrčím, chrochtám, směju se jako mentál a hážu po rodičích papuče. Do toho lezu zpoza kamen a zase se za ně schovávám, pričemž svoje barokní křivky musím nacpat do dvaceticentimetrové škvíry. Trochu to drhne, ale nakonec se daří. 

Dramaticky bojujeme s princem, který naprosto odrovná všechny, když na poslední prohlídce propíchne zlou Zlobu (náš zelený šéf) a ta místo aby umřela jako vždycky, tak padne, znovu se vztyčí a zvolá: „Teď už nemáš žádnou zbraň princi!‘ a náš udatný princ si ji prohlédne zasyčí: „To si jenom myslíš.“ a křísne ji po hlavě štítem.

Za hradbou z růžových květů umíráme smíchy. 

Po pohádkách sežereme Růžence narozeninový dort, uklidíme trasu a naprosto spokojení a mrtví můžeme jet domů.

Je to tak, na stará kolena jsem skončila na objektu, který má otevřeno i v pondělí. Kompenzuju si to větším množstvím volna v měsíci a čekám co se mnou porušení modrých pondělků udělá.

Ráno nezačíná nejlíp. Kopec před Slavkovem je rozkopaný, ale to už dlouho. Problém je v tom, že po různu otevírají a zavírají jednotlivé pruhy a tak nikdy nevím kudy pojedu. Dneska kupříkladu jsem jela, jela a najednou přede mnou dvě auta odbočila do nejvíc pravého pruhu. Jedu za nimi, asi se zase změnila cesta. A ono ne.

V půli kopce si uvědomuju, že to nějak drncá a lepí a že asi jedeme všichni špatně. Tak se mezi kužely vracím zase hezky zpátky a doufám, že si toho nikdo nevšiml.

Pod kopcem se jeden z těch dvou frajerů natvrdo vydá protisměrem, čehož si všimne, až když ze zatáčky proti němu vyjede kamion. 

Do práce přijíždím naprosto vyšťavená, za pět devět, což je na moje poměry dost pozdě. Ale očividně jsem tu první. Zámek zamčený a nikde nikdo. 

Uklízečky mě pustí dovnitř a já hledám. Kohokoliv. Ale nenacházím.

Začínám mít podezření, že se děje něco nekalého. Není možné, aby všichni zapomněli, že mají být v práci. Možná nemáme otevřeno v pondělí a dělali si ze mě legraci. Možná je dneska divný den a mám provádět, být na pokladně a chodit na výstavy. 

Můj problém vyřeší až holky z vedení, které se zničehonic objeví a ukáže se, že nějaké informační šumy zapracovaly a popletly se směny. 

Můj udatný šéf-hrdina nakluše během deseti minut a fungujeme už jako normálně, ale tohle ráno asi jen tak nezapomenu.

Píšu. Termín na odevzdání diplomky se mi neustále posunuje. Z 30. na 27. a jestli to mám stihnout svázat tak ji musím mít hotovou 25.. Chybí mi prakticky polovina praktické části, takže sedím a píšu. 

Obávám se, že vůči svým dvěma dnešním kolegyním jsem velmi nespolečenská, ale honím znaky kde se dá. 

Odvedu si jednu prohlídku, s manželským párem, který to co říkám absolutně nezajímá, což mi na náladě nepřidá a spravím si ji až kolem třetí hodiny, kdy se na pokladně objeví americká rodinka a potřebují cosi vysvětlit. 

Naše paní pokladní vládne mnoha jazyky, ale anglicky moc ne, takže nastupuju já.

Rodinka nechce ani tak na zámek, jako k Napoleonovi, což znamená expozici. Než složitě vysvětlovat jak se tam dostat, tak je radši osobně zavedu do koníren a cestou si povídáme.

Kromě toho, že se dozvím, že moje angličtina je WOW a EXTRAORDINERY a jestli náhodou nemám rodinu v Anglii a Americe, tak mi paní říká, že je velká fanynka historie, že ji zajímá všechno o Čechách a jestli nechci přijet k nim do Richmondu a povědět jim všechno o Napoleonovi, Čechách a naší historii. 

Na pokladně v expozici si ještě měníme maily, že zůstaneme v kontaktu a všechno bude boží. 

Jsou strašně milí a vůbec a já mám radost a kdybych nemusela ještě pracovat, tak využiju jejich nabídky a projdu se s nimi i expozicí. A přesně proto miluju svoji práci!