O spolubydlení, odpadcích a osmiletém odborníkovi na renesanci

Úterý
Stříhám metr. Včera odjel kolega Lukáš, takže jsem tu na programy sama, ale ve čtvrtek se prohodíme a odjedu si já. Tentokrát pracovat na Buchlov.
Ráno objevím na stole fascikl papírů, kteé je třeba přepsat do tabulek, zítra máme termín na odevzdání.
A já přepisuju, vyhledávám, přepisuju, pomáhám vedle sedící kolegyni, která se pro tyhle případy vrátila z důchodu, s počítačem, a vyhledávám a přepisuju a vyhledávám a přepisuju.
Mám toho po krk. Práce záslužná a dělám něco co jsem ještě nedělala (nemyslím tabulky, myslím evropskej projekt), ale po několika hodinách mám pocit, že mi oči vyblemcají z hlavy jak přezrálé jahody.
Programy v zahradách dneska nejdou ani jeden, taky dobře, ještě bych nestihla dodělat tabulky. Ostatně zařezávám přesčas, protože dneska to prostě musí být.
Přísahám bohu, že se mi o těch fotkách bude i zdát.
Konec nastává v momentě, kdy se doplazím na byt a tam se mě jeden spolubydlící průvodce ptá proč jsem jako nevynesla odpadky, které mi tak hezky nachystal ke dveřím. Chvilku na něj nevěřícně zírám a pak se ptám jestli má nožičky a ručičky a ví jak je použít. Každé ráno odcházím ověšená jak vánoční stromek, nestíhám a rozhodně nevypadám jako jeho matka, nebo služtička.
A jak jsem byla odhodlaná jenom padnout a usnout, tak se otočím na obrtlíku a jdu si dolů do obchodu pro flašku vína, cítím že ho potřebuju.
Středa
Odpadky jsou stále na svém místě u dveří. Tohle už se zvrhává v boj o principy. Kdyby mě o to včera poprosil, neřeknu půl slova a udělám, ale neříct ani půl slova a držkovat, že jsem to neuklidila, když jsem vůbec netušila, že se něco s odpadky děje, to je moc. Jak je vidět, včerejší příhoda se mě drží a nepustí.
Dneska jsou na programu sgrafita. Neděje se nic, jenom na program ráno přichází tatínek se dvěma chlapečky (cca 8 a 10 let). Jsou to kamarádi kastelána, takže se chci vytáhnout, aby nebyly stížnosti.
Musím říct, že mě zatloukli jak hřebík.
„Dobrý den, protože už jste u nás byli letos možná si pamatujete, co je tohle za budovu.“
Onen dotyčný osmiletý klučík se nadechl a jel: „Ano, to je renesanční sál, s bohatou výzdobou v podobě nástěnných maleb vystavěný Novohradskými z Kolovrat. Barokní přestavba se mi až tak nelíbí, já mám raději renesanci.“
A takhle fičel celou prohlídku. Tahal data z rukávu, všechny nástěné malby (první úkol) našel v rekordním čase a sázel jednu zajímavost za druhou.
Poskládali jsme záklopový strop a vrhli se na vyrývání sgrafit. U pomocných obrázků mi vysypal odkud jednotlivé fotky pocházejí, kde už všude byli, kam se ještě chystají s přesností autorizovaného turistického průvodce. Zírala jsem.
Odpoledne docela lehárko, takže doháním resty až ve tři hodiny mi přece jenom nahlásí poslední edu program. Hned.
Je tam páreček, cca kolem třicítky. Jsou to přesně ti dva návštěvníci, kteří mi dnes na pokladně vykládali, že na žádný program určitě nepůjdou a že nechtějí.
Pak běhají po expozici a je málem problém je dostat ven. Jsme tam půl druhé hodiny a je to bomba. Pán je prý malíř, takže dává sgrafito jak pán, maluje i desky k záklopovému stropu, což je novinka, kterou jsme tento týden přidali.
Svojí přítelkyni pořád říká Bublíz. Bublízi toto, Bublízi tamto, Bublízi pojď sem, Bublízi co to děláš, Bublízi to takhle nemůžeš. A já už nevím jakou rovnici z hlavy derivovat, abych se nesmála. Smějící se
Čtvrtek
…je svátek, protože dneska jedu domů. Hurá, hurá, hurará. Odpadky jsou pořád na svém místě v chodbě, teď už jde o čisté vítězství ducha nad hmotou.
Dnes je na programu edukace, pracovně zvaná bojovka. Tři stanoviště a otevřeno po celý den. A pořád nikdo nejde. Dvě hodiny po začátku, nic.
Je zima, sluníčko sice svítí, ale pekelně fouká. Je příšerná zima. Mám na sobě tři vrstvy kalhot, chlupatej svetr a ještě běžím pro bundu. Je mi prostě veliká zima.
Kolem poledne se situace láme a začínají chodit návštěvníci. Nejdřív nic a potom zájezd. Posílám je kolem na různá stanoviště, kde jich může být víc, ke mě se pak jenom vracejí.
Abychom si vyzkoušeli všechno, tak někteří mluví jenom anglicky. Jakpak se asi řekne krakorec anglicky?
Stříhám metr do šesti hodin, kdy si pro mě přijede můj muž s maminkou a odvezou mě domů.
Po obědě střídám stanoviště a jdu do zahrad. A zase mrtvo. Volné chvíle využiju aspoň k tomu, že si vytáhnu karimatku a opaluju se při čtení, protože jinak by mi umrzly prstíčky.

Jeden komentář u “O spolubydlení, odpadcích a osmiletém odborníkovi na renesanci

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek