Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

O telefonování, smrkání a bankomatech

admin
Úterý
Dneska mi začíná můj hlavní turnus. Ono to podle množství článků v Deníčku nevypadá, ale moje hlavní šichta je poslední půlka srpna. Do té doby jsem tu na výpomoc, když chybí lidi.  A chybí furt.
Ráno jsem nezaspala, jupí. Jedu sice unavená, ale jedu včas. Dokonce dřív.
Jen je mi jaksi ouvej. Bolí mě hlava, žaludek a zažívání, které mám rozhozené už týden se taky ozývá. Asi špatný tlak, říkám si a rozhodnu se spoléhat na metodu Tělo si samo řekne. Jenže ono říká jenom to, že chce zdechnout. Ve večerce jsem si koupila energiťák s tím, že doplním tekutiny a taky trochu nastartuju krevní oběh. Zároveň na snídani větrník, neb cukr mi pomáhá. Ale furt si nejsem jistá, jestli mi to nakonec nepřitíží.
 
V autobuse s kolegyněmi dumáme, kdo kruci tenhle turnus pracuje. Je nás málo a všichni koho známe už mají směny odpracované. Nakonec máme dvě nové slečny.
Ráno na bráně se pokouším vypořádat s tím, že je mi zle. Znám se dobře, nepřetržité pití a konzumace cukru trochu pomáhají, žaludek se přestává houpat.
S klidem proto můžu řešit přicházivší existence.
Jako první mě udivuje pár ve středních letech:
Manžel: „Jí dejte jenom jednu vstupenku, já dovnitř nepůjdu.“
Manželka: „Já bych šla. A platí ta vstupenka i zespoda?“
Já: „Poprosím vás o 40 korun. Ano vstupenka platí i při průchodu spodní bránou. Ale máte jenom jeden lístek, takže pán si když tak bude muset dokoupit.“
Manžel: „No to já půjdu jenom po špičkách.“
Já: „Ale tam nemůžete bez vstupenky, nechcete přece jenom jít s manželkou?“
Manžel: „Nechci. Ale půjdem spodem. To půjde.“
O chvíli později přichází jaksi švihák lázeňský s dvěma dětmi. Stoupne si do okýnka a zírá na mě.
„Dobrý den, jak to bude?“
„Dobrej. Na fešáka.“
„Ehm. Jak si budete přád vstupenky?“
„Tady se platí?“
Jedinej vtipnej je zájezd asi osmi Italů, kteří si koupí vstupenky a pak se jejich vůdce ke mě nakloní do okýnka, vytáhne bankovku jejíž barvu a rozměr jsem v životě neviděla a pokoutně, jako vekslák, se mě ptá:
„Don´t you know where are these money from?“
Not really!
Střídá mě jedna ta nová kočka. V jednu jsem si vysloužila prohlídku, která by byla celá docela fajn, nebýt toho, že v poslední místnosti chlapíkovi zazvoní telefon a on si ho piánko zvedne a začne telefonovat. A telefonuje na terase, když se s nimi loučím, telefonuje i když už odchází z hradu a jenom si zakryje mikrofon aby zašeptal Nashle.
O půl hodinky později mám druhý okruh. Je to super. Dva páry, jedni mlaďoši a jedni důchodci. Všichni byli na jedničce, takže můžeme přeskočit historii a takové ty obecné plky a soustředíme se jenom na to důležité. Ptají se, zajímá je to, je to super. Zakousneme se na socialistické památkové péči. Dokonce oceňují můj životní zájem o břitovou věž.
 
Akorát na poslední půdě tomu staršímu pánovi zazvoní telefon a on ho piánko zvedne a začne telefonovat. A protože je nahluchlý tak se všichni dozvídáme, že to má Venca zkusit a že k nim přijede vnučka.
Středa
Miluju svýho muže. Jako fakt hodně. Včera jsem se připotácela domů, s hlavou bolavou a našla ho tam v jakž takž uklizeným bytě s navařenou večeří. Jediné co zbylo na mě bylo uvařit zemáky, neb jsem je kupovala cestou domů a dle zákonů vesmíru a nepřenositelnosti hmoty, když je neměl nemohl je uvařit. Brambory jsem uvařila, pupek si nacpala prejtem se zelím k prasknutí a usnula. Někde během toho usínání si pamatuju, že drahoušek dokonce vypnul počítačovou hru na kterou se celej den těšil, pustil mi seriál a masíroval nohy. Bomba.
 
Řádná péče a odpočinek se musí někde projevit, takže jsem dneska nejenomže nezaspala ale i vstala, proaktivně si naložila zbytek prejtu na obídek a zjistila, že Minská už je otevřená, což znamená, že nejenomže ušetřím asi půl hodiny, ale především můžu vyjít z domu o čtvrt hodiny později. A to se vyplatí.
 
Všechno krásně stíhám, jen se nějak rojí pyly, asi. Pčíkám jako idiot v pravidelných intervalech deseti vteřin a protože kapesníky jsou bezpečně uložené doma v poliččce u obvazů, vložek a odličovacích tamponů, tak je jasné, že mi teče nudle. Ještě, že Bůh vynalezl rukávy.
 
Odešla jsem si jednu jedničku, kterou jsem začala pozdě. Na pokladnu se totiž přiharcoval chlapík, že vnuci museli na záchod a jestli můžeme počkat. To samozřejmě můžeme, jenže když ani po sedmi minutách nejdou, tak chca nechca musíme začít. Kolegyně dole na výstavě slibuje, že mi je dopustí. Taky že jo, po odvykládání prvních dvou století hradní historie někdo začne lomcovat se dveřma. Za nima nasupený důchodce, vnuci a babička a ve tvářích se jim zračí křivda, že jsem začala bez nich. Fakt, že krom nich je v prohlídce dalších deset lidí, kteří pak musí stihnout další okruh/parník/oběd/cokoliv, už ji těžkou hlavu nedělá. Já jsem kráva a tečka.
 
Odpoledne si jdu sednout dolů na Lva a Orlici. Vcelku v pohodě. Až na matky manévrující s kočárky tak, že se bojím o omítky a pubertální spratky, které zajímá jenom to co si můžou vzít zadarmo. Takže zásoba propagačních záložek se po nájezdu těch kobylek zmenšila na polovinu.
Navíc se dneska začal navážet materiál na výstavu Lilie pro Lucemburky co má v sobotu vernisáž. Což znamená co? Což znamená, že mi pod nosem proudily další a další krabice s omamně vonícími květinami. Jupí. Napuchly mi oči, upčíkala jsem se pomalu k smrti a smrdím jako květinový záhon.
Čtvrtek
Jak jsem včera pěla chválu na drahouška, tak dneska musím zdvojnásobit. Když jsem se včera vrátila z práce uvítal mě slovy: „Jestli mi tu nadupeš, tak tě zabiju.“ Ukázalo se, že měl dlouhej den, což se projevilo vytřením podlahy, vydrhnutím koupelny a kuchyně a vyklizením zbytků z ledničky. Doma je čisto, krásně, voňavo jako tam dlouho nebylo. Je třeba uznat, že když nestíhám, jsem hnusnej bordelář.
 
Ráno jsem si přispala, aby taky ne, když jsem si objevila nový rychlejší spoj. A protože dobrého pomálu, tak jako trest za všechny hříchy jdu hned první prohlídku. A snad poprvé letos v sezoně je to druhý okruh v 9:15. Někdo by měl těm lidem vysvětlit, že takhle brzo se nepracuje. Ale budiž, holky mě vyhnaly, protože ony šly sbírat odpadky, zatímco já si zapisovala předměty na příští semestr. Taky se dvě nové kolegyně dvojek ještě bojí, takže jsem neměla na výběr.
 
Naštěstí to bylo rychlý, ale alergie je svině a útočí v nejméně vhodných chvílích. Takže mi do výkladu tekla nudle a pčíkala jsem jako zjednaná. Netěším se do hradu znovu, protože to znamená, procházet kolem těch lilií, které se postupně začínají aranžovat v expozici.
 
Před střídáním si odvedu ještě jednu jedničku. Mám dva francouzsky mluvící jinochy, kterým jejich matka?teta? překládá můj výklad, tedy aspoň ty nejzajímavější kousky. Úplně paf jsou v knihovně kde jim ukazuju francouzské učebnice chemie a kdykoliv slyší slova, která jsou jim povědomá (antechambre, Versaille, rokoko,…) tak nadšeně jásají. Chtějí si i povídat, ale moje francouzština už dávno není co bejvala. 
 
Na bráně odpoledne užívám klidu a relaxace. Kdyby mi všichni pořád nechtěli šedesátikorunové vstupné platit dvoutisícovkama bylo by to úplně super.
Dotazem roku se ale stává věta: „A proč tady jako neberete karty, nebo aspoň nemáte bankomat?„
Uprostřed lesa! Bankomat! To je fakt na ránu.

129 komentářů u „O telefonování, smrkání a bankomatech“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek