O tom, jak jsem měla radost, o dobrých mravech a Císařovně pokladny

Pátek
Kdyby se mi chtělo, jako se mi nechce, bylo by na světě krásně a jednorožci. Včera jsem nemohla usnout, dneska nemohla vstát a do toho mi moje spolubydlící setrvale ráno větrá, za což nejspíš půjdu do vězení (rozuměj, až ji zabiju). Mám dnes provádět, potřebuju dohnat práci ještě za středu, kdy jsem měla zpracovávat tabulky a místo toho lítala po prohlídkách, takže milá kurátorka (dnes pokladní) má nůž na krku… Prohlídek málo a tak nějak raději vůbec žádné.
Podle toho totiž vždycky poznám, že se blíží konec sezony. Přestává mě ta práce bavit. Lidi jsou protivní, já taky.Nikoho to nezajímá a mě vlastně taky ne. Tak se na sebe mračíme, jenom já mám povinnost vyškrábnout aspoň trochu úsměvu, oni ne.
Asi aby mi ukázala, jak moc si z mých výhružek dělá, tak mám první prohlídku v deset. Rodinka se synem zhruba mého věku. A není to blbá prohlídka. Paní je očividně Zapálená návštěvnice, takže ji všechno zajímá, všechno porovnává. Vypadneme po tři čtvrtě hodině a ještě porozprávíme na nádvoří jak to vypadá s památkovou péčí v Čechách (sice jsem si dala slib nemluvit už o svých diplomkách, když ale ono se to pořád nabízí :-D).
Druhá prohlídka jde ve dvě hodiny. Se dvěma chlapíky, kteří se přiženou na kasu za pět dvě a hrozně chtějí jít. Na kase zrovna sedím já a snažím se je přesvědčit, že by se jim muzeum možná líbilo víc, ale nic naplat, chtějí jít na Horní zámek.
Jejdamane… Kdybych je přemluvila na muzeum, budu takový idiot…
TOHLE byla jedna z nejlepších prohlídek za poslední dobu. Ale fakticky. Byli milí, chytří, zábavní, celou dobu jsme si povídali. Moje prohlídky obecně jsou hodně uvolněné a familierní (něco ve stylu Vítejte u mě doma a já vám ukážu co tu mám pěkného!), ale tohle je paráda. Nakonec přetahujeme a jsme v hradě přes hodinu. Ale stojí to za to. Jsou to nadšení návštěvníci, přesně takoví kvůli kterým mají průvodci rádi svoji práci. A je hrozně milé vidět, když někdo naši práci ocení. Fakt. Nakonec jdou i do muzea. Pořád mě chválí a já se téměř vznáším…
Večer jedem na výlet. Přijely nám na víkend dvě slečny průvodkyně, takže se v pěti naskládáme do mého krásného nového autíčka a jedem do Kašperských hor. Je tam totiž středověká slavnost a součástí některých šermířských vystoupení a hlavně s ohňovou show tam budou naši zámečtí šermíři ze SHŠ Artego. A my jedem podporovat. Upřímně řečeno, s jedním decentním ztracením se v prostoru (jsme prostě jeli na Kašperk-hrad, ne do města Kašperské hory, ale za to můžou ti co si nezjistili, kde se akce koná… takže…. já…), dorážíme v pořádku.
A dokonce ještě před našimi vystupujícími. Stihneme si pořídit medovinu ( ze které mi ti jakože kamarádi nedají ani líznout, ikdyž budeme odjíždět za víc než pět hodin), zkoukneme vystoupení dobových hudeb, kejklíře Lukáše, u něhož se zamýšlím, jak si asi připadá jeho přítelkyně/manželka, když si uvědomí, že její partner si vydělává tím, že v legínách na náměstích před lidma dělá blbce… (Faktem je, že přítelkyně/manželka musí být podobně zapálený magor, jinak by nepřežila… My jsme taková zvláštní skupina lidí. :-D)
A pak už to jde ráz na ráz… jeden šerm, druhý, třetí, ohňovka… No  a Anička je v sedmém nebi. Kluci jsou pěkní, šikovní a já na rovinu přiznávám, že nemít svého báječného muže (ve všech ohledech je to rytíř, jen bez meče), tak jdu do šermíře… Je s nimi legrace, jsou to silní chlapi a fešáci a hlavně znají historii (minimálně období, kterému se věnují) takže bych se za ně nemusela stydět na výletech.
Sobota
Dneska jdu do práce dřív Na 8:45 má přijet zájezd. Tak uvidíme, jestli na rozdíl od toho minulého objednaného zájezdu skutečně přijedou. A ono jo.
8:30 jsou tady důchodci jako na koni. A já prodávám, prodávám a těším se na poledne, kdy má přijet skupinka z Německa. Jsou to potomci jednoho z nejvýznamnějších vimperských rodáků a jdou se podívat na zámek. Do zbraně jsme povolali minulého kurátora, protože objednaná návštěva mluví jenom německy a já všemožně, jenom ne německy. (Ikdyž to už se taky lepší.)
Jak jsem včera byla spokojená, že mám příjemný den a milé návštěvníky, tak dneska mi náladu pokazí hned zkraje.
Sedím na pokladně, hledím si svého a kde se vzal tu se vzal, před pokladnou dědeček-staříček:
Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
„Jsem důchodce, mám slevu?“
(polykám sprostou odpověď, že za absenci pozdravu a jakéhokoliv náznaku úcty bude ještě přirážka) „Ano samozřejmě, u nás mají senioři slevu na vstupném.“
„Tak já a ještě tři Němci.“
„A kampak se budete chtít jít podívat? Na prohlídku, nebo do muzea.“
„My chceme tu slevu.“
„A já vám ji ráda dám, ale musím nejprve vědět kam se chcete podívat.“
„My máme nárok na slevu.“
A tak dále to šlo ještě pět minut, než jsem z něj vymáčkla, že chtějí do muzea. A že chtějí tu slevu. Vydyndala jsem na dědečkovi sto šedesát korun za celou skupinku a doufala, že bude klid. Ale to jsem se přepočítala. Pokladní je tady přece do toho, aby poslouchala.
Já jsem tu byl v Horské službě víte? Na slatích. Na Kvildě. Na Kubovce. A taky jsem tady rodák. A ženu jsem tu potkal. Pracovala taky v parku. A já jsem potom hlídal hranice. To bylo tehdy hrozně těžké. Hlídat. A ženu jsem měl mladou. A ona byla ze Čkyně….“ Myslím, že ještě chvilku a dozvěděla bych se poslední výsledky z vyšetření krevního cukru, velikost trenýrek a jméno prvního psa jeho mladé ženy.
V jednu přijede devět cizinců, na pokladně za mě zaskakuje kolegyně, která narozdíl ode mě mluví německy, takže si zrovna prodají lístky, shrábnou bývalého kurátora, který je dneska zvlášť přijel provést a jdou. A já se po jejich prohlídce stávám Císařovnou pokladny, protože jsem ty drahé, krásné obrázkové publikace o Vimperku doprodala úplně!!!
Neděle
Dneska má přijet vedení z dovolený, což znamená, že jak před návštěvou tchýně uklízíme, oprašujeme, vytahujeme porcelán po prababičce, abychom se blýskly. A blýskáme. Návštěvnost je pěkná, až na zjištění, že těm cizincům včera prodala kolegyně českou prohlídku a ještě jenom jednu, takže jsme na jejich návštěvě utržili čtvrtinu toho, co jsme měli, ale bať.
Večer si předám pokladnu se šéfovou a mířím vstříc státnicím a Brnéčku.

4 komentáře u „O tom, jak jsem měla radost, o dobrých mravech a Císařovně pokladny

  1. No nad slevy rozhodně není… Aspoň podle zoufalství některých padesátníků, kteří na limit pro seniory ještě nedosáhnou, ale tak moc by chtěli… 🙂

  2. No nad slevy rozhodně není… Aspoň podle zoufalství některých padesátníků, kteří na limit pro seniory ještě nedosáhnou, ale tak moc by chtěli… 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek