O tom, jak jsem neměla jít do práce

Sobota

Předem avizuju, že tento článek neměl vůbec vzniknout. Neměl! Já jsem měla mít volný víkend a trávit ho v posteli s čokoládou, pizzou a vínem předstíraje, že se učím na státnice (zatímco bych koukala na Hru o trůny a skládala puzzle).

Právě u vědomí toho, že mám konečně volnou sobotu jsem šla spát o půl šesté ráno. O půl deváté mi volá můj šéf. Přiznávám, že jsem byla vážně v pokušení ten hovor nebrat, ale pak jsem ti řekla, co když se děje něco zajímavého a zvedla to. 
A to byla ta chyba.
Ozval se mi ztýraný hlas, že má nenadálý zdravotní problém, druhá pokladní je v Itálii, nemohla bych prosím pěkně přijít do práce. 
Mohla no.
Ale to jsem netušila, co tu na mě čeká. Překvapivě pěkné počasí, nahlášené dva zájezdy, odpoledne akce s historickými autobusy, které kolem druhé přivezly sto padesát chtivých návštěvníků. Průvodci lítali jako hadry na holi, já jsem se prakticky nezastavila a skoro se divím, že mi vyšla kasa večer. 
Zájezdy sice platili rozumně dohromady, ale všichni potřebují suvenýr. 
Vezmu si turistickou známku.“
„Třicet pět korun prosím.“
„Ne tuhle, tu papírovou.“
„To je ale vizitka.“
„Tak tu. … Ne tuhle, tu druhou.“
Tenhle dialog jsem vedla snad padesátkrát. 
Vrcholem dne se ale stal hovor z Infocentra, kde sedí kolegyně.
Čau prosím tě je tady dneska nějaká Bramboriáda?“
„Co?“
„Bramboriáda. Teď se na ni chlapík ptal, že prý to našel na netu. Já jsem tam taky našla jednu zmínku, ale jinak tady nic nemám a nikdo mi nic neřekl, tak se ptám jestli ty nevíš.“
„Nevím a taky se tu nic neděje, kromě autobusů.“
Za pět minut je tentýž chlapík u mě. A ptá se Bramboriádu. Stejně jako kolegyně najdu informaci na internetu, jenže to je informace z března k zahájení sezony. Dál o žádné Bramboriádě není ani zmínka a nikdo mi nic neřekl. 
A pak se to stalo! Ten chlap se ukázal být tím, na kterého celé roky čekám. Návštěvníkem, který chápe, že pokladní jenom prodává a nemá na triku celý provoz, takže nemá smysl na ni hulákat kvůli tomu, co není její kompetence. ON TO POCHOPIL!!!!
To se omlouvám, ale bohužel se tady nic takového nekoná.“
„To se neomlouvejte, to není vaše chyba, že jo.“

Natolik mi prozářil den, že mi ten zbytek odpoledního shonu skoro ani nevadí. Ale stejně si neodpustím, když zavřu pokladnu, pozamykám, tak si pustím na plné koule písničku z pokladního počítače a tancuju do roztrhání těla. Ještě že mám zavřené okenice.
Neděle

Jestli jsem si malovala, že se na dnešek pořádně vyspím, tak jsem se spletla. Nemohla jsem zabrat a tak se mi k včerejšímu nevyspání přidává ještě lehká migréna. Ráno trochu drama, protože neznám heslo od pokladního počítače. Jeho majitelka je pořád v Itálii a můj šéf je nemocný doma a jeho mobil je v průvodcovně na stole. Nakonec s paní z kavárny probudíme její babičku, která bydlí ve stejném vchodě a pošleme ji s mobilem za ním, aby jsme se mohli domluvit. 
To je dramat po ránu.
Naštěstí je oproti včerejšku mrtvo, takže mám svatej pokoj. Dokonce se mi podaří prodat poslední publikaci o Kounicích. Suvenýry jsou ostatně taky kapitola sama pro sebe. Mlhavě tuším kde je to naskladněné, ale stejně kdykoliv chce někdo něco komplikovanějšího než magnet, známku, nebo vizitku, tak běhám od skříně ke skříni a hledám jak debil. Například včera jsem radši přesvědčila chlapa, že už nemám leporela, protože jsem je nemohla najít. V momentě kdy odešel, jsem jich našla padesát. 
Kolem jedenácté dorazí dvě německé důchodkyně. Mluví pouze německy, zatímco já nikoliv. Takže si otevřu překladač a jednoslovně se pokouším odpovídat na dotazy, kterým nerozumím a jenom tak mlhavě odvozuju co po mě chtějí. Vydedukovala jsem že chtějí na Mohylu míru. Už jste někdy někoho zkoušeli nasměrovat někam kde to neznáte, jazykem kterým nehovoříte? Není to jednoduché.

Hned následující návštěvník, respektive návštěvnice, mě vytočí do vrtule. Podávám jí lístek na prohlídku:

Náhodou drobné nemáte? Já nemám moc jak vracet.“
„Jéééééžííííííši beruško.“

No tak jako kde to jsme? Za prvý to bylo nevhodné. Za druhý, běžně se říká naprosto cizím pokladním beruško? Za třetí ten její ječák mi skoro vysklil okna.

Moji situaci s drobnýma dorazí skupinka, která útratu ve výši 564 korun hodlá platit pětitisícovkou. Ach jo, kde mám ty mince furt brát?

Ke konci dne se přiharcují dva a na všechny strany mávají průkazkou NPÚ, že chtějí zadarmo. Poslala bych je do hajzlu, ale jsem fakt moc unavená, na to se s někým hádat. Takže jí tam bouchnu dvakrát hlavní prohlídkovou trasu, protože se ohlásili obligátním: „Dvakrát. Zadarmo.“ ale opravdu jsem v pokušení je poslat dvakrát na dětskou. Aby si to užili.

O pár minut později na mě přijde houf Hujerových (opravdu, bylo jich asi deset). Že chtěli dětskou trasu, ale průvodce nepřišel. A ostatní průvodci, jim tvrdili, že dětská nejde. To měli pravdu, protože dětská má odcházet až za půl hodiny a paní si předtím na pokladně pro svůj klan poručila Historické sály. Poručila, ale očividně myslela dětskou. Proč já kráva nečtu těm lidem myšlenky, to mi teda povězte.

8 komentářů u „O tom, jak jsem neměla jít do práce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek