O vzácných návštěvách, vracení vstupného a zmrzlém zadku

Pátek
Po 14 dnech do práce. Bylo mi smutno. Mám radost. Částečně proto, že mi ujela šalina a veze mě muž autem. Usmívající se
Je pátek, školní den, nepředřem se. Já jenom nesu špatné zprávy, protože škola sice ještě nezačala, ale já už musím zrušit tři směny, protože mi to koliduje s úvodními přednáškami. Docházka, pokud není hlídaná, se přecenuje, takže nemám problém nechodit na hodiny a dohánět se samostudiem, ale na úvodní hodiny bych vždycky ráda byla abych věděla CO mám studovat a JAK bude předmět ukončen.
První prohlídku jdu v jedenáct. A dobře jsem udělala.
Na pokladně mi pokladní hlásí: „Máte tam kolegyni z Buchlova.“ To je trochu sporné, protože na Buchlově už nějaký ten pátek neprovádím a spoustu nových průvodců skutečně neznám. Ale, hele ho. V průjezdu se na mě zubí Terka.
Prohlídka je zábavná, ostatní návštěvníci se díky tomu, že mám na prohlídce kamarádku dozvídají spoustu věcí nad rámec, protože přece neochudím kamarádku o ty zajímavé věci. Po prohlídce se jdeme podívat na výstavu kostýmů a drbeme jedna báseň. Co nového v Brně, co na Buchlově, kdo s kým chodí, kdo s kým se pohádal. Paráda!
S pocitem dobře vykonané práce, se jdu rychle naobědvat, protože návštěvy jsou super, ale člověk zapomíná na čas a potom musí o to rychleji spráskat oběd, aby stihl další prohlídku.
Ta je taky výživná, protože jsou v ní dva mladíci. Ani jeden nemluví česky. Takže jim buď dám anglické texty a povedu je jako němý klíčník, nebo si požvaníme anglicky. Volí druhou variantu (a kdo by taky nezvolil). Musím teda říct, že když jde o takhle přepadové anglické prohlídky, moje angličtina dost utrpí. Ale v pohodě, povykládali jsme si a já ve 13:45 stála na průvodcovně.
Čas je důležitý. Kolem druhé má totiž přijet delegace z Karlštejna. Půjčit si Veverskou Madonu. A taky že jo. Krátce podruhé vrčí auto pod okny na nádvoří a klika cvakla, dveře letí, Lukáš vchází do dveří.
Mám velikou radost, Lukáše vídám vždycky tak dvakrát za rok, na noční prohlídky a během zimní návštěvy na Karlštejně. Tak mě těší, že ho vidím letos i potřetí. I když mě vítá slovy: „No ty vole, co ty tady?“ Smějící se
A přestože se zdrží celkem asi jenom tak dvacet minut během kterých uloží Madonu do klimabedny a jde si ještě prohlídnout výstavu, tak mám radost. Stihli jsme základní pozdravy a podrbat. Docela vtipný bylo i loučení. Se šéfem a paní kastelánkou si Lukáš obřadně potřásl pravicemi a slušně se rozloučili, se mnou se olíbal a mezitím jsme si ještě o překot sdělovali komu všemu musíme předat pozdravy jeden od druhého.
Celkově dobrou návštěvu mi kazí až poslední prohlídka. Je tam důchodce ověšený foťáky víc, než kdejaký paparazzi. Už na pokladně se samonasírá, protože u přístaviště prý není cedule Na hrad tudy!. Ona je tam totiž jenom jedna cesta a ta vede na hrad.
Na prohlídce se chová jak naprostý buran. Vykřikuje cosi o tom, jak se stát má starat o památky a ne o muslimáky (prohlásil při pohledu na alegorický portrét katolické Lusitanicy s loktuškou přes vlasy). Jak za komunistů bylo líp. Jak je možné, že ti inženýři z VUT nerespektovali stavební zákon při přestavbě hradu (zákon to umožňoval, stát to nařídil). A pořád tak dokolečka. Navíc odbíhá od skupinky o dvě až tři místnosti zpět aby si vyfotil všechno na co mu padne zrak.
Na závěr z něho vypadne památná věta, že když tu máme ty netopýry, máme prodávat jejich trus a vydělat tak na opravy. Mě teda stačí sbírání odpadků, kydat netoopýří hnůj nebudu, ikdyby mě přidali na trojnásobek.
Sobota
Jsem utahaná jako kotě. Oakland Sisters včera křtili CDčko, bylo to super, bylo to únavné, byla jsem tam s maminkou a parádně jsme si to užily a propařily večer. Mamina dokonce chytila pokřtěné CDčko a tak už ho má podepsané a poslouchá. Jen to ráno potom! Muž vstával se smrtící kocovinou, já řádně naštvaná (protože já neměla kocovinu a on jo) jsem nafasovala klíčky od auta a jela.
Předpověď počasí slibuje déšť a chladno. Konečně se jednou trefili. Je hnusně. A to má asi vliv na lidi. Perlou dopoledne na jižní bráně se stává mladý pár s asi tříletou holčičkou.
Přišli, zděsili se, že když zaplatí vstupné do areálu, tak pak budou muset platit ještě na prohlídku, když budou chtít, zacvakali osmdesát korun a šli dovniř. Jenže ono začalo poprchat. Pát kapek spadlo a chlapík mi najednou buší na okýnko.
Chci vrátit peníze.“
„Proč? Stalo se něco?“
„Prší!“
„Ano, ale to není důvod pro vrácení vstupného.“
„Ale ono prší a my už tam být nechceme.“
„Ano, ale už jste tam byli.“
„Já vám tady nechám lístky a vy mi vrátíte peníze.“
„Ale já nemůžu.“
„Já to tak chci.“
A co já mám s takovýma lidma dělat?
Na prohlídku jdu s tím, že si spravím náladu. Aspoň trochu. Je to docela zábava. Navíc jsem si potvrdila, že 22. 9. má skutečně rezervaci zájezd zlínských důchodců na 9:15, což znamená, že babička si to nespletla a vážně přijee na Veveří. Což je teda pobuřující, protože už ji tři roky zvu, ať za mnou přijede, že ji dovezu, provedu, zajdeme na oběd, odvezu domů a bude to fajn a ona se fur vymlouvá, že by to nezvládla. Ale s klubem důchodců, to je jiná, to přijede! 
Na druhé prohlídce jsem znechucená. Je tam asi sedmnáct muflonů. Jakože fakt muflonů. Všichni s tupým výrazem zírají před sebe a jenom čekají, kdy přijde ta osudná poslední rána. Já se fakt snažím, šaškuju, vtipkuju, tříbím jim i jejich potomkům lingvistický cítění svým vzorovým přednesem, ale nějak to nezabírá. A to se ještě musím docela přemáhat, protože součástí mé skupinky je ta nejvíc vystajlovaná a nejvíc dokonalá rodinka z budoucnosti.
Někde jsem četla, že lidi budoucnosti (homo sapiens sapiens ultraplus) budou vysocí, štíhlí, budou mít velké oči a obrovské hlavy. No, dámy a pánové, už jsou tady.
Otec s matkou oba přes dva metry, u matky dokonce víc, protože si NA HRAD obul dvaceticentimetrové podpatky s cvočkama. Jejich dvanáctiletá dcera byla vyšší než já a to měřím metr sedmdesát. Byli vysocí, jakoby placatí, až na hlavy, ty vypadaly jako po hydrocefalu. Navíc ve mě, osobě nesnášící nákupy oblečení a úspěšně nosící ty tři stejné košile už od čtrnácti let, vzbuzovali pocit méněcennosti, protože byli dokonale oháklí.
Tedy, dokonale oháklí na milionářskou párty na jachtě ve středomoří, nikoliv na podzimní pošmourný výlet na gotický hrad.
Otec v přiléhavém tílečku a trendy šortkách, matka v šílených kramflecích, latexových leginách a kožených minišatech a podobně oděné dcery.
Bála jsem se jich a pro jistotu udržovala mezi nimi a sebou zdravou vzdálenost a dbala aby mezi námi vždy bylo aspoň deset dalších lidí, kdyby náhodou…
Neděle
Je mi strašná zima. A to jsem oblečená, docela dost. Fakt mi reálně mrzne zadek a moc tomu nepomáhá ani fakt, že za celý den jdu jenom jednu prohlídku a jinak sedím na průvodcovně, nebo výstavě kostýmů.
Prohlídka je plná muflonů co jenom hledí před sebe pohledem zvířete, kterému za vteřinku vpálíte ránu z milosti. Až na tři. Ti naopak stojí v půlmetrové vzdálenosti ode mě a zírají na mě. Nehýbou se, nemrkají, zdá se, že ani nedýchají. Bojím se jich ještě víc než těch trendy čahounů ze včerejška.
Naštěstí na výstavě je klid i když zima. Dokolečka mastím karty a koukám na Indiana Jonese. Nějak mě chytla chuť.
Odpoledne si pro mě jede maminka. Mám jí totiž předat to CDčko, které si chytla na pátečním koncertě. Už je podepsané, nachystané a v autě se báječně rozléhá.
Jsem promrzlá (opakuju to pořád, ale fakt to se mnou cloumá) a ještě si potřebuju ověřit rozvrh. Zítra údajně začíná škola. Ajá zaboha nemůžu přijít na to, co za učebnu je ksakru TMB. Technické muzeum Brno? Tělovýchovná mučírna blbců? Teoretická místnost budoucnosti? To máš buřt!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek