O zodpovědných matkách, návštěvách a kouření

Podařilo se mi nezaspat. Dokonce vstát i přiměřeně brzo. Na autobusovou zastávku jsem přijela včas natolik, abych si koupila zmrzku, protože i v osm ráno je nekřesťanské horko. Jede se mnou ještě jedna kolegyně, kterou jsem ztratila někdy během výstupu na nás hradní kopec. Je to máčka. Já si kopeček vyběhla a nahoře málem dostala infarkt.

Vlastně celý den je akový horký, ulepený a normální. Až na ten moment, kdy vylezu z prohlídky a před purkrabstvím najdu zaparkované dva opuštěné kočárky se spícími asi půlročními dětmi. A jejich matky nikde. Upřímně doufám, že byly jenom natolik hloupé aby odstavily děti a šly do bufetu, který je asi padesát metrů od kočárků. Fakt doufám, že nezaparkovaly kočárky a neodešly na prohlídku. Irituje mě tady ten příšerný trend matek, co si pořídí děti a pak prohlašují jak se jimi nenechají omezovat a budou žít své životy tak jako předtím. To nejde! Tak ať si ty děti nepořizují.

Při představě, že zase pojede (i přes přísný zákaz) nějaký cyklista z kopce, podjede mu kolo na mlatovině (děje se běžně) a sejme jeden z těch kočárků, sem i dělá blivno. Nebo co když se ty děti probudí. I kdyby nakrásně seděly v bufáči tak nemají šanci si jich všimnout dřív, než když děti začnou nahlas plakat. Při bližší obhlídce se ukázalo, že v kočáře nejsou chůvičky ani žádné jiné monitorovací zařízení. To je druhá věc. Obcházeli jsme, my cizí osoby, dva kočárky s miminama docela dlouho a upřímně řečeno počínali jsme si dost podezřele a stejně se nikdo nepřiřítil aby nám zabránil děti ukrást. Pak nemají mít úchylové usnadněnou práci. Stačí přijít na Veveří a chvilku čekat. 

Na bráně jsem trénovala francouzštinu. Dneska chodil jeden francouzský páreček za druhým. Asi mají někde v okolí hnízdo.

Větu Voulez-vous une map en francais. už dávám s precizním přízvukem rodilé Pařížanky.

Náladu mi zkazil až chlápek, který si přišel na někoho zakřičet. A tak křičel na mě. Čtyřicet minut v kuse hulákal, jak si můžeme dovolit vybírat vstupné do areálu.

On je na to člověk zvyklý, že si lidi stěžujou, že nechtějí platit, že mě třeba i pošlou do prčic. Ale tenhle fakt začal a čtyřicet minut v kuse ječel.

Dovolila jsem si poznamenat krátkou pasáž z jeho monologu v původním znění:

„…já bych chtěl odsud vykopat všechny ty co to zavinili, ty co se neumí ani podepsat a co rozkradli tuhle zemi… A co ti takoví Bakalové, co si to tady rozkradli a odjeli do šŠvýcarska s modelkama. A vám jako přijde normální, že se platí dvakrát? Tak to si strčte do prdele…. To není normální! Tahle země ještě za první republiky byla bohatší než Švýcarsko, ale migranti mají ted v přepočtu stošedesát tisíc. A ted je to všechno v prdeli! A já už sem tady studoval tu techniku a to se zplundrovalo, a můj kamarád to byl inteligentní člověk umřel na rakovinu, ale to já si myslím že ho zabil ten stres z toho jak se tady krade a takový co neumí ani se podepsat tady vybírají vstupné dvakrát….“

Na závěr mi sdělil, že jsem kráva, když si myslím, že vstupné do areálu je oprávněné. Upřímně i já jakože jsem hodně splachovací, už jsem se nadechovala, že ho do té prdele pošlu taky. Naštěstí ze mě vypadlo jenom: „A co si myslíte, že s tím jako já osobně udělám?“

Pak odešel.

Abycho toho neměla málo dorazila odbarvená blondýna v leopardím tričku o dvě čísla menším a pídila se po festilu Hrady.cz. A po organizátorech. Že je z Vodňanského kuřete a přišla nám nabídnout na festival catering.

Když jsem jí řekla, že organizace festivalu nemá s hradem vůbec nic společného nedala se odradit a stejně chtěla vidět odpovědnou osobu co spravuje hrad. Ještě, že má kastelánka dovolenou.

Ale ta paní slíbila, že se vrátí!

Nevím jak, ale tenhle týden nezaspávám. Asi erupce na slunci. Dneska se navíc do práce těším maximálně protože mě má přijet navštívit kamarádka Míša. Míša provádí na Slavkově a letos od nich na Veveří zběhl její kolega (a teď už vlastně i můj kolega) Ondra. Vztahy mezi průvodci a objekty občas vydají na solidní telenovelu.

Míša se dopravila na hrad už s námi prvním busem, dali jsme si všichni kafe a pomlouvali muflony horem dolem. Pak jsme ji s Ondrou vzali do hradu. Bylo to moc pěkné, Míša je vděčný návštěvník a Ondra moc dobrý průvodce. Výklad jsme si střídali a chlámali se tak, že nás muselo být slyšet až na nádvoří.

Legrace nám vydržely až do půl desáté kdy na mě vyšla prohlídka. Hrůza toto. Pozvu si návštěvu a zrovna ten den musí všichni obyvatelé Brna a okolí vyrazit na hrad. No nic. Od té doby jsme se s Míšou jenom tak potkávaly na nádvoří.

Prohlídky ostatně dneska taky stály za to.

Jdu do místnosti a vykládám o obrazech.

„… Tady vidíte kopii slavného Parmigianiho obrazu nazvaného Antea.“

„Máte pěkné tetování, slečno.“

„Ehm, děkuju… A co se ostatních obrazů týče,…“

„To vaše tetování je hezčí než ty obrazy.“

Neskromně tvrdím, že si dokážu poradit s kdejakou situací, ale jak zareagovat na toto, to fakt netuším.

Druhá prohlídka byla plná neobjednaného zájezdu důchodců. Což slibovalo zábavu na další třičtvrtě hodiny, protože s důchodcema je legrace. To by ale nesmělo být pětatřicet ve stínu a blbý tlak.

Jedné paní začalo být špatně hned po výstupu schodů, ale prohlásila, že to zvládne. Zvládla můj úvodní výklad a první místnost, pak se jí zatočila hlava a museli jsme ji posadit na stoličku. Zelenou. Z expozice. Některé místnosti jsme si raději prošli se stručným výkladem předem, protože při představě jak mačkám čtyřicet důchodců v místnosti pro maximálně deset lidí, se udělalo špatně mě.

Ale bylo to s nimi fajn. Smáli se mým vtipům. Chválili mě za přednes. Líčili jak tady kdysi byli a jak je ten hrad o poznání hezčí a ptali se kdy opravíme skleníky. Když jsem řekla, že až našetříme prostředky, tak mi jeden pán hned začal cpát drobné z kapes.

Dokonce jsem si po jejich návštěv vysloužila svůj první JMENOVITÝ zápis v návštěvní knize.

Odpoledne hlídám Lva a Orlici. Přijíždí si to prohlídnout jeden pán na vozíčku, zapřádáme hovor a já ho hned prosím aby mi řekl, co je v té expozici z pohledu vozíčkáře špatně. V souladu s návštěvní knihou říká, že je tam málo světla. Nechápu to, ještě minulý týden jsem si z výstavy dělala poznámky a světla bylo dost, ale dneska je tam vážně nehorázná tma. Na popisky není vidět. Navíc průjezdy vysypaný štěrkem mu dal zabrat, zapadl a neprojel.

Jako na potvoru se spustil blizard století a všichni kdo na hradě byli, najednou prchli, krom řádných zaměstnanců, to dá rozum. Naštěstí si pro mě maminka přijede autem, tak nezmoknu cestou.

(Jo a ty kočárky ze včerejška? Ukázalo se, že někteří lidi jsou vážně neuvěřitelní. Matky skutečně zaparkovaly děti bez dozoru a odešly si na prohlídku, aniž by u nich nechalydozor.)

Tak jsem to včera pěkně zakřikla. Dneska se mi povedlo zaspat, pravda stihla jsem všechny spoje, ale sprcha ráno zůstala zbožným přáním. Tiše si mumlajíc To bude aspoň středověk zblízka. Jsem na sebe namatlala voňavky a vyplížila se z domu. Taktak jsem si sbalila aspoň polívku na oběd. Snídani jsem ovšem pochopitelně nechala doma. Ráno na západní bráně se tedy změnilo v očistec, kdy jsem se kroutila jak paragraf, upíjela kafe a snažila se sama sebe přesvědčit, že po vzoru indických mnichů můžu být živa jenom ze vzduchu.

Odpolední prohlídky jsou vesměs normální. Tedy ta první. Podruhé jsem si vysloužila druhý okruh s dvojicí dívka-muž. Začala jsem výklad na obvyklém stanovišti před mostem, když najednou chlapík vytáhl cigaretu a nonšalantně si připálil. Budiž, stojíme venku, ale stejně mi to přijde trochu nevychované. Během prohlídky, kdykoliv jsme přecházeli nádvoří, vyptával se:

Ještě bych podotkla, že jsem si nevšimla, že by si vajgly schovával do kapsy, takže jsem si jistá, že až půjdeme zítra na odpadky, budeme muset sbírat nedopalky po něm.