Úterý
Dneska jsme jenom dvě. Dopoledne jsem si odhlídala vstavu, která tedy sama o sobě vydala na prohlídku, protože důchodci tam byli skoro hodinu a pořád je něco zajímalo. A tak se vyptávali. Hodně.
Obratem jdu na prohlídku. Je tam něco přes deset lidí a poslouchají mě dva. Na omluvu dalších dvou, jsou to francouzi, kteří přijeli za rodinkou na návštěvu, rodinka nemluví francouzsky a jenom velmi lámaně anglicky, takže chudáci francouzi mají výlet beze slov. Tak si povídají se mnou. Jejich nadšení v momentě kdy zjistí, že jim rozumím po francouzsky, nebere mezí. Snažím se to trochu zchladit, protože zas takovej frajer nejsem a skutečně si nečtu francouzské klasiky po večerech v originále. Ale dokoktat se dokoktám.
Po prohlídce mi přijde zpráva od Míši – Už jsi četla maily? Kdybys potřebovala na panáka, nebo na víno, řekni. Mám teď schůzku, ale urvu se a půjdem někam.
Nechápu co se děje, takže otevírám e-mail. A zjišťuju, že Brněnské výstaviště zrušilo veletrh jevištních technologií Theatre Tech. Přesně ten veletrh na kterém už půl roku usilovně s klukama pracujeme, protože to má být můj absolventský projekt a jedna ze stěžejních akcí pro prezentaci technicky zaměřených oborů JAMU. A měsíc a půl před akcí ji zruší. Bez slova vysvětlení. Tedy, my to vysvětlení nedostali. Jsem řádně nasraná, mlátím s věcma a nadávám jak starý námořník. Stěžuju si všem, štve mě, že přijdem o půlroční práci a štve mě, že si musím najít jiný projekt na kterém ukončím studium. Tohle jsem si vybojovala a vybrečela. A teď to není.
Naštěstí jsem rychle odvolaná na další prohlídku a nemám moc čas se tím zaobírat. Jenom stihnu napsat klukům jestli to už viděli. Vesměs mi chodí zprávy, že jo a že se večer sejdem a ožerem se na žal.
Achjo!
Nakonec se podařilo i nevídané a skutečně asi po měsíci jde druhý okruh. A vychází na mě! Takže jsem nafasovala klíče, vysílačku a dvě slečny v mém věku a jdem. Sice vypadají, že je to zajímá, ale ikdyž se doprošuju o trochu interakce tak nic. Připadám si jak idiot na těch prohlídkách – já proti návštěvníkům s prosebným výrazem v očích žebrám: „Vážně, ptejte se. Na cokoliv. Prosím.“
Středa
Bum! Státní svátek uprostřed týdne. To nechceš, hlavně když pracuješ na památkách. Lidi se rojí od božího rána a mě to leze na nervy. Jediné pozitivum je, že máme vkendový systém, takže je nás hodně a hlavně se po půl dni střídáme na branách a výstavách. Vybrečela jsem si západní bránu na odpoledne, protože jinde by mi umrzly nožičky.
Ráno jsem si odvedla jednu jedničku a oproti všemu očekávání byla příjemná a zajímavá.
Pecka, ale byla o chvíli později, kdy jsem šla na dvojku. Celá otrávená a znechucená z davů lidí, jsem otrhala vstupenky, odvedla si je na začátek prohlídky a začala s výkladem. A uprostřed historie koukám, koukám a naproti mě se zubí naše ústavní asistentka z muzeologie, Mgr. Margita Filipová. Bylo to hrozně příjemné překvapení a když jsem oddrkotala historii, tak jsme se zapovídaly a ona se mi ještě omlouvala, že nepřijeli dřív. Celá zbylá prohlídka se pak vezla ve znamení společného povídání. Ikdyž teda uznávám, že se mi provádí o poznání hůř, když tam je někdo o kom vím, že tématům rozumí nějak víc.
Odpoledne jsem na bráně vcelku pochopila motivaci některých sebevražedných atentátníků. Vážně jsou skupinky lidí, které by si zasloužili, když už ne vyhubit, tak trvale internovat někde na opuštěném ostrově.
Kolem okýnka se prohrne skupinka a jeden postarší pán se odtrhne a vevalí se mi do okénka.
„Pročpak nemáte otevřené ty jeskynní prostory?“
„Protože tady žádné nejsou.“
„Ale to nemáte pravdu.“
„Mám. Žádné podzemní chodby, ani jeskynní prostory tady nejsou.“
„No to můj kamarád, měl tehdy před čtyřiceti lety firmu. A po převratu v čtyřicátýmpátým tady měl zakázku po těch SSákách co tady byli. A otevřel tajnou chodbu a našel tam dvacet čtyři sovětských důstojníků.“
(zhroucená a znechucená průvodkyně hlavou knockoutuje stůl)
Naštestí mi chtěl jenom ukázat, že on toho ví víc než já, takže šel brzo pryč. Ale v těsném závěsu profičel kolem mě cyklista a za ním jenom o trochu pomalejší kamarád. Toho se mi naštěstí podařilo zastavit, jenže už jsem byla natolik vytočená, že jsem zvýšila hlas (nekřičela jsem, jen zvýšila hlas).
„Na kole se v hradě nejezdí a platí se tu vstupné.“
„My jdeme jenom na pivo.“
„Na pivo můžete kamkoliv, pokud nechcete platit vstupné do areálu.“
„To jste špatně informovaná slečno.“
„No já nevím kdo je špatně informovaný, když nedokážete přečíst a pochopit ceduli Zákaz jízdy na kole a Vstupné do areálu.“
Ztratila jsem víru v lidstvo a zmohla jsem se jenom na postupně dočítání studie o vztahu Lídy Baarové a Josepha Goebbelse. Najednou mi do okna koukají tři usměvavé obličeje a jeden z nich zase znám. Naše pedagožka z JAMU, která nás loni zkoušela naučit něco o Kulturních a akreativních průmyslech (něco málo o tom jste si mohli přečíst TADY), se taky přijela podívat na hrad. Takže opět den ve znamení návštěv a překvapení.
Zítra mám volno a upřímně myslím, že ho potřebuju.
