Spratkárny vol. 2

Tak a znovu. Dneškem začíná druhý týden tzv. spratkáren, tedy druhý týden kdy k nám na hrad jezdí hlavně děti ze základních a mateřských škol, které už nelze udržet v lavicích, aniž by je k nim člověk nepřivázal řetězem.
Takže uondané učitelky vítají s nadšenými pokřiky možnost vytáhnout bandu nezvladatelných dětiček na hrad, kde je pro ně připravený doprovodný program – jakési středověké jarmareční stánky, šermování a kejklíři, a ony tak můžou hodit na dvě hodinky haranty na krk nebohým průvodcům a šermířům.

Hned z rána hlásím, že musím odejít dřív domů, protože zkouškové období, že! Mám povoleno, o půl třetí tradá dom. Jenže do té doby na mě vychází jedna dětská prohlídka z bandou školkáčků, kteří jsem sice k zulíbání sladcí, ale taky nehorázně rychlí a hlasití a lítají po expozici jako prošlý vlašák trávicím traktem. Nechápu to, ale nejoblíbenější sranda všech těch malých pazgřivců je i přes výslovný zákaz šplhat na zídku na terase, což znamená, že učitelky žijou v permanentním strachu, že někdo přepadne a zabije se a ony půjdou do vězení. Zatímco já žiju v permanentním strachu, že někdo přepadne a zabije se a já zabiju odpoledne vyplňováním protokolu o nehodě.

No dobrý, nikdo se nezabil, všichni jsou blažení a hrnou se na příhrádek aby stihly rytíře.

Zatímco já se hrnu na průvodcovnu abych dohnala resty do školy, protože jsem zapomněla na konzultaci k diplomce co mám mít zítra a mám přijít připravená. Vlastně pak celý den dohledávám dvojice památek (jedna státní a jedna soukromá), které splňují mnou nastavené kritéria. Do příprav jsem zapojila i kolegyni a vybíráme a konzultujeme až kvůli tomu zapomeneme jít na prohlídku. Obě! Nejdřív já, dobíhám s pětiminutovým zpožděním, což je ostuda a já se stydím, posléze kolegyně, která má sice zásek menší, ale má ho taky.

Abych si napravila reputaci tak prohlídku odvedu vzorně, s přesvědčením, že budeme na okruhu minimálně celých 45 minut, ne-li déle. Jenže průvodkyně míní, muflon mění. Jsou tam tři osoby a ty můj výklad možná zajímá, jenomže celé patro profičíme dost rychle. A tak natahuju výklad v každé místnosti a vykládám jim i zajímavosti na které normálně nebývá čas, mluvím tak o padesát procent pomaleji než normálně a stejně jsme venku za oněch požadovaných 45 minut.

Odpoledne ubíhá docela rychle, umírám hlady, protože jsem si ráno nezrobila svačinu a mám jenom polívku do hrnečku z pytlíčku. Mňamka.

Vyjde na mě ještě jedna výstava se školkáčkama. Musím říct, že mě nejvíc baví, ani ne ty děti, jako spíš paní učitelky. Mladé, staré, s autoritou, takové co děti nezvládají, příjemné, protivné, ty co umí hezky vysvětlit i takové co řeknou – To si jenom projděte a pak mi řekněte co se vám nejvíc líbí. Jak to tak občas pozoruju, tak až budu vybírat vzdělávací ústav pro svoje děti (jedno jestli mateřinku, základku, nebo cokoliv jiného) tak si tam budu tak měsíc docházet na hospitace a budu tvrdě vyžadovat aby moje děti učily jenom ty „správné“ paní učitelky. Páč některých těch drobků mi bylo až líto.

Včera byl náročný den. Konzultace magisterky. Konzultace absolventského projektu. Můj To do list zase dosahuje délky rodokmenu chovného chrta. Navíc můj muž včera skládal první část závěrečných zkoušek, takže jsem měla v plánu pořádně o něj pečovat a být po všech stranách vzorná přítelkyně. Jenže prdlajs.

Konzultace magisterky se sice zfoukla za pět minut, protože jsem si v úterý vzorně splnila svůj domácí úkol, jenže konzultace absolváku trvala přes dvě hodiny. Pak přišli spolužáci, že mají zkoušku a potřebují rychlé doučko. Neměla bych čas? Měla! Takže jsem celou středu konzultovala, doučovala a když jsem přišla domů tak i prala a chystala.

Dneska proto doufám, že si odpočinu. Nahlášený je jenom jeden zájezd je proto reálná šance, že těch pazgřivců nebude tolik. (Zbožné přání!)

První pecka přichází hned z rána, došly omalovánky na výstavě, už není ani jeden nepokreslený papír, takže nemáme z čeho je rozkopírovat. Děti brečí, že ty počmárané (jedna mikroskopická čárka v rožku) nechcou. No nic, nakonec jsme cosi našli a tak mají dětičky do obkreslovat. Radím kolegyni trik na ušetření omalovánek – ať si vezme jeden obrázek učitelka a rozkopíruje jim to ve školce, nejsme charita abysme mohli sponzorovat dětské omalovánky.

Dostávám první skupinku dětiček. Kombinace první a páté třídy nejhorší kombinace na světě. Páťáčkům totiž už člověk může naservírovat nějakou trochu historii, zatímco na prvňáky se musí pořád ještě přes princezny. No nic, nějak to nakomponujeme. Daří se mi to, děti vypadají spokojeně, paní učitelky mě prý i chválily na výstavě. A to jsem myslela, že mě odvezou – děti byly poněkud hlasitější (eufemismus pro řvaly jako koně) a navíc nám na paty neustále šlapal kolega se svojí výpravou obsahující spolužáky zmíněných dětiček.

Druhá dětská prohlídka na mě vyšla obratem. Zase děti, ale jenom druháčci. Mají sebou pět paní učitelek, které vypadají, že jsou v posledním tažení. Záhy chápu proč. Děti totiž byly na tůře, jsou rozdováděné a plné dojmů, navíc mají mezi sebou jednoho autistu, který se ale ukáže být nejlepším článkem na prohlídce. Nejdřív nechce do hladomorny, že se bojí, pak se mě drapne za ruku a celou hladomornu vydržel statečně až do konce. V patře pořád chce vědět, kde žila Zlatovláska, ale kupodivu mi to ani nevadí, tak jako jindy, ale přijde mi o docela roztomilé. Naprosto mě ale odrovnal při pohledu na fotku De Foresta Bischoffsheima – „To je ten pán co založil druhou světovou válku.“ Hláška co by se měla vytesat do kamene. V knihovně mi dokonce pomáhal s názornou ukázkou a na konci prohlídky mi celý blažený oznámil, že se sice trochu bál, ale že se mu to moc líbilo. Prostě pecka!

Akorát mě teda zaráží ta po(s)tupná digitalizace. Sedmileté děti s chytrýma telefonama, které cvakají jednu fotku za druhou a okamžitě to posílají kamsi po sociálních sítích o kterých jsem já, stařena stará, nikdy neslyšela. Jedna brýlatá holčička si mě teda bezostyšně celou dobu natáčela. O mém vztahu k natáčení mé osoby na prohlídce jsem psala tady.

Prší!!!! Průvodci pějí pochvalné popěvky. Protože pěší památekchtiví pozorovatelé posedí pod přístřešky. Paráda.

Dost srandy. Očekáváme jenom školní výlety, které na hrad přivlečou zoufalé paní učitelky, které se takovéhle možnosti nevzdají ani kdyby se přihnalo tornádo.

Hned ráno s námi v autobuse jedou dvě třídy drzých dětiček, které se překřikují, kopají mě do zad, popotahují se po autobuse a já mám nervy nadranc ještě před začátkem pracovní doby.

A už to lepší nebude. Prohlídka ze školy na Staňkově jsou naši staří známí, dneska vyslali třídu sedmáků. Boha jeho. Z pětadvaceti dětí mi rozumí asi deset. Zbytek se rozhodl vybouřit si pubertu právě na hradě. Potom co na mě tři slečny nechápavě hledí, když je pošlu vyhodit hranolky, že v hradě je zakázáno jíst a další skupinka asi pěti hochů povídá něco o kozách, pravděpodobně mých jak usuzuju se svou chatrnou ruštinou a dle jejich explicitní gestikulace, si připadám jak na zájezdě s pomocnou školou. A to těm dětem postiženým ještě těžce křivdím.

Prohlídka se mění v hrůzné kolečko. Všechno se jim zdá hrozně směšné, všechno se musí nějak přisprosle okomentovat, smutné je, že ve třídě je i dvojice kluka s holkou, kteří se drží u mě, zajímá se výklad a ptají se. Kvůli nim je mi líto, že prohlídku zkracujeme, že výklad přerušují výkřiky a napomínání. Vyloženě s úlevou na konci prohlídky odemykám se zbožným přáním, aby se už nikdy nevraceli. Ani trochu mě neutěšila zašeptaná hláška paní učitelky, která mě pravděpodobně měla uklidnit: „Ale nebojte se, na Pernštejně se chovali hůř.“

V jednu okruh s dospělýma. Dva páry, očividně kamarádi. Taková pohodová prohlídka by to byla, kdyby se moje latentní angína nerozhodla, že právě TEĎ je nejlepší moment kdy na sebe upozornit. Zítra se chci vidět!