Statistika nuda je…

Vyrazila jsem si do práce odvážně v sukýnce. Nebylo to chytré rozhodnutí. Ráno jsem nafasovala dozor nad výstavou pohádkových kostýmů v anglickém traktu. Výstava je ve velkém sále kde protahuje jako blázen a zima je tam i v srpnu, kdy je zbytek hradu prohřátej slunkem aspoň trochu.
Elektřina je jenom v jednom rohu, takže nepadají do úvahy ani elektrické přímotopy. První zájemci o výstavu přichází nečekaně brzo už o půl desáté. Pouštím CDčko s pohádkovými písničkami do smyčky. Než mě o půl druhé přijde vystřídat kolegyně jsem zmrzlá jak fíkové listí, hlava mi třeští pod náporem hitovek z let minulých a já se jenom rezignovaně komíhám do rytmu Statistiky.

Odpoledne si trochu spravuju náladu, na prohlídce mám inteligentní a pozorné návštěvníky, kteří dokonce správně rozklíčovali kdo byl František I. (To se stalo historicky poprvé, většinou ho nejsou schopni zasadit do kontextu, ani když jim řeknu, že to je jeden z těch tří císařů od Slavkova.).

Jinak na to, že je hezky vládne podezřelý klid a pokoj. Obávám se náporu návštěvníků zítra.

Po práci jedeme do Buchlovic pro kostýmy na naši středověkou reality šou. Libuška ušila nádherný kostým pro Karla, půjčila neméně nádherný kostým pro purkrabího, takže tohle máme vyřešeno. Celá cesta ale probíh jako velké dobrodružství s jediným úkolem: Hledej policajty a modli se. Ráno se totiž u auta urvalo boční zrcátko, když se můj drahý pokoušel vyhnout v zúžené vozovce dodávce, která místo aby počkala, tak mocímermo musela najíždět ikdyž bylo zjevné, že se na cestu nevejde. Radost. Zkušenost zajímavá, ale radeji už neopakovat.

Skrze urvané zrcátko nemám auto, tudíž do práce autobusem. Člověk si neuvědomí jak je zhýčkaný a pohodlný, dokud o to pohodlí nepřijde. Vybíhám ráno s nadějí, že někde najdu otevřený obchod, kde si koupím oběd a zároveň, že stihnu autobus. A v práci mi dojde, že jsem měla hledat trafiku, protože nemám lístek na cestu zpátky a ani žádnou hotovost, abych si koupila lístek u řidiče. Prostě průser. Ale co, do práce jsem dojela, zpátky se taky nějak dostanu, i kdyby to mělo být stopem.

Ráno jsem si vytáhla druhý okruh. S rodinkou – starší pár a dospělý syn kolem třicítky. Jak jsem byla včera překvapená, že někdo správně poznal a zařadil Františka I. tak dneska jsem vyloženě v šoku, padají dotazy na politickou situaci po Bílé hoře, stavební techniky ve 14. století, docela hezky si poplkáme i alchymii. Při odchodu z prohlídky se prakticky vznáším.

Odpoledne na bráně je klid. Až na to, že jsem si idiot zavřela okno s rozečteným románem (na branách není internet, takže už si ho znovu neotevřu). Aspoň naženu povinnou četbu do školy. Zlouskala jsem asi tři publikace, než mě rozbolela hlava. Od čtyř hodin počítám minuty a posunuju ručičku hodinek málem silou vůle. Těsně před pátou mám málem infarkt v okýnku se mi objeví dvojník Hugo Haase, dokonce v dobovém oblečku. Parta študáků, všichni stylově sladění v oblečení ze 40. let a chtějí do areálu aby se mohli vyfotit. Nevím proč, ale mám najednou lepší náladu.

Na cestu domů jsem si nakonec zavolala auto. Když už, tak už.