Takový obyčejný týden

Minulý týden jsem prakticky nespala. Učila jsem se, učila jsem se a učila jsem se a to se dost podepsalo na mém spacím režimu.
Můj skvělý plán, že se dospím o víkendu a v pondělí byl bohužel zazděn sobotním večírkem a nedělním přespáním u tchána, které korunovalo vstávání v pět ráno abychom se stihli připravit a dopravit na předávání výučních listů u mého muže ve škole. A v pondělí večer jsem šla na povinný koncert Oakland Sisters a do postele se tedy zase dohrabala po půlnoci.

Proto jsem na autobus nastoupila řádně načuřená s přesvědčením o nespravedlnosti světa. A skálopevně rozhodnutá být na všechny protivná.

Přesvědčení mi vydrželo až to první prohlídky. Vzala jsem si na triko základkovou skupinu seskládanou z první až páté třídy. Byli legrační a vlastně celou prohlídku jsme prokládali tím, že jsme si vymýšleli přezdívky. Já jsem už v hladomorně byla pasována na Strašidlo (vážně si musíme pořádit jiné strašidlo než Zrzavou holčičku) a sama jsem mezi děti rozdala Paranoik, Proaktivka, Pruháč, Růžovka, Pižďuch, Maluch, Drzounjedenmalýnezvedený.

Druhá prohlídka, sympaticky v pravé poledne, napůl složená ze skupinky mentálně postižených a napůl z „normálních“ lidí. A to bylo super. Jeden z „menťochů“ se na mě pořád usmíval. Z pěti centimetrové vzdálenosti. Nebyl agresivní, nebo vlezlý, prostě jenom kamarádský. Další ze začátku vůbec nenavazoval oční kontakt, jenom neustále komentoval můj výklad. na rozdíl od většiny regulérních muflonů ho ale komentoval věcně a historicky správně. Ukázalo se, že je to velký fanda do historie a na hradě se mu tak líbilo, že ke konci se držel už jenom u mě a dokonce se mi díval i do očí. Další v jednom kuse fotil, když jsme přišli do knihovny (složené pouze z matematicko-chemicko-fyzikálních učebnic) začali z hlavy chrlit rovnice a postupy chemických reakcí o kterých jsem slyšela naposled na gymplu. Bylo to hrozně uvolňující a příjemný. Nevím proč, mám prostě mentálně postižené lidi ráda. Je mi s nimi hezky, jsou bezprostřední, zábavní, milý, hrozně vděční a na rozdíl od většiny zdravých lidí, nejsou falešní a proradní. Během dne jsem stihla vyřešit nějaké hraní pro svoje dvě oblíbené kapely Head Hunterzzz a Oakland Sisters (za chvilku budu muset tenhle blog přejmenovat na něco jako PAMATKY-DIVADLO-MUZIKA-ME-BAVI-ALE-NEMAM-NA-NIC-CAS.BLOGSPOT.COM nebo podobnou variaci). Head Hunterzzz navíc budou hrát jako součást večerního programu na Buchlovském kování, takže je to opět o důvod víc přijet se podívat (ten hlavní důvod proč přijet na Kování je moje přítomnost samože!).

Začínám si zvykat na to, že nespím a jsem furt unavená. I když to není úplně to pravé status quo jakého bych chtěla docílit. Ráno jsem se opět zvládla vypravit za méně než pět minut. Sice jsem díky zaspávání musela rezignovat na takové věci jako je make-up a sladěný ohoz do poslední nitky, ale co… Svět se nezboří, hezká jsem snad i bez barviček. Na zastávce jsem narazila na kolegyni. Jedeme do práce značně rozladěné, protože s námi nastoupila skupinka asi dvaceti teenagerů.

Každý průvodce po čase dojde do stavu, kdy se podezřívavě kouká na každou větší skupinku osob, které náhodou jedou stejným směrem. Kluby důchodců, školní výlety, skupinky vysokoškoláků jedoucích náhodou stejným směrem jsou pro nás totiž zlou předtuchou…
Všechny větší skupinky, které nastoupí do našeho autobusu, totiž MŮŽOU chtít jít k nám na hrad. A protože jedou půl hodiny před otvíračkou, hrozí, že by mohli teoreticky chtít jít na prohlídku nekřesťansky brzo. Třebas o půl desáté. A v tu dobu my ještě rozlepujeme oči, sdělujeme si novinky, litujeme se navzájem, protože nikdo jiný to neudělá a vůbec nejsme ve stavu něco vykládat návštěvníkům.

Proroctví se naplnilo, sice k nám nejdou ti puboši z autobusu, alébrž dva zájezdy základkových školáků. Prozíravě si beru výstavu. Hmmm, moc prozíravé to nebylo. Dětiček je tam šedesát. Dostali školení: Na nic nesahat, fotit bez blesku, neběhat, nehulákat a na nic nesahat (ano považuju za nutné to opakovat). A pak se rozprchli. A najednou neslyším vlastní myšlenky, protože hulákají jak na lesy. Učitelský dozor se snaží, ale jejich napomínání není v řevu slyšet. Sice na nic nesahají, ale všichni do jednoho vytahují chytré telefony a začínají fotit.

Už jste někdy viděli jaké množství světla dokáže vytvořit šedesát fotoblesků, které vyšlehnou najednou? Mžitky mi běhaly před očima ještě pět minut. Po tom co jsem je náležitě zdupala, že o blescích jsem jim něco říkala, mi přišla paní učitelka sdělit, že to je snad jedno ne? Že ty kostýmy už se stejně na nic nepoužijí. A že jinak budou stát fotky za houby. Tak má to smysl? Vůbec se snažit něco těm dětem vysvětlovat, něco je naučit, třeba úctě k cizímu majetku a historickým památkám (jasně, jasně, kostýmy z pohádek nejsou úplně echt historické, ale když toto dělají na výstavě, budou to dělat i v expozici) a pak přijde člověk, který má na ty děcka působit výchovně především a řekne ti, že i on-vzor to bude porušovat, protože si nemyslí, že je to důležité. Příště je prostě vpustím do sálu, zavřu dveře a zacpu si uši. Ať si tam teda dělají co chtějí. I když to dělají už teď. (A nejhorší je, že jim na tom nepřijde ani blbé, když je průvodce upozorňuje, že porušují návštěvní řád. Že se chovají jako nevychovaní burani. Že člověk upozorní na jejich prohřešek. Řeknou si Je to debil a žijou si vesele dál podle sebe.)

Prohlídky jsem nakonec měla tři. První okruh s objednaným zájezdem byl docela fajn, ale ty otřepané fórky už mě nějak nebaví (a to máme před sebou ještě 4 měsíce práce).

Další prohlídka se hned zkraje ukázala být zajímavým životním zážitkem. Byl tam totiž jeden pán. A ten byl vtipný. A mluvil. Pořád. Neřád. Pusu nezavřel, celou dobu něco mlel a něco komentoval. Po výkladu historie se chtěl na něco zeptat. Viděla jsem mu na očích co chystá. A měla jsem pravdu.

„Templáři tady nebyli.“ (zarputile opakuje znehcucená průvodkyně)

(podezíravě si ho měřím) „Vy se mě nelíbíte.“

Načež celá skupinka vybuchla smíchy a mohli jsme jít dál. Pán to ale vyhodnotil, že se mnou bude legrace a celou dobu mlel a mlel a mlel o templářích a stříbře. A že to máme najít.

V druhé půlce prohlídky už jsem to nevydržela.

TO ho uchvátilo. Představa že odhalí přítomnost iluminátského spolku na Veveří ho zcela zaujala a dokonce na třicet vteřin umlčela.

A abych toho neměla málo, šel se mnou potom na druhý okruh.

Omylem je nás tu víc. Kolegyně si blbě napsala směny, je tu přespočetná a tak se za odměnu jde rýpat v záhoncích. Ráno je svatý klid, první prohlídka odchází až v jedenáct. Nejdu s ní já, ale ve skupině je vozíčkář, kterého musíme dopravit do prvního patra a zase dolů. A bo nemáme výtah, tak musíme postaru.

Na mě vychází první prohlídka až ve dvanáct. Čtyři starší paní. Dvě vypadají otráveně, dvě vypadají jako moje babička, takže tuším problém. A hle i mistr průvodce se někdy utne. Vyklube se z toho strašně přijemná prohlídka, která ze všeho nejvíc připomíná slezinu někde u kafíčka a povídání. V každé místnosti se na chvilku zastavíme, krom výkladu si povídáme o historii a o hradě (je nás málo můžeme si to dovolit). Prostě super. Mám lepší náladu a obratem se běžím vypsat na blogísek.  Druhá jednička co na mě vyšla, byla naprosto přesný opak. Dva důchodci a mladší pár.

Hned zkraje v hladomorně mi důchodci sdělují, že mají špatné nohy a chce se jim a záchod. Že by to snad nemuselo být dlouhé. Páreček se přidává, že dlouho čekali a že už se jim nechce a že jestli to teda můžeme zkrátit.

No budiž no. Navíc vyměřený čas prohlídek je počítaný na plnou skupinu i s přesuny, takže je jasné, že něco času ušetříme. Důchodci na to, že mají špatné nohy expozicí probíhají jako za mlada. Po půlhodině stepujeme na terase a že teda jestli už to je konec.

No to teda je. Naprostý.

Ráno dostaneme kázání. O zkracování prohlídek. Že máme dodržovat časy určené návštěvním řádem. Pravděpodobně to máme za včerejšek. Tak nevím. Když to ty lidi nebaví, sami nechtějí, expozicí běží nehleda vpravo vlevo, tak jak je tam mám držet plných pětačtyřicet minut? Příště prostě budem stát v každé místnosti dokud neuplyne čas na ni vyměřený, nebo já fakt nevím.

Dneska navíc na hradě pořádají teambuilding pro zaměstnance s dětmi Lékaren Dr. Max. Po hradě běhají větší či menší hloučky osob se jmenovkama a logem lékárny, navíc mají vstup na prohlídky a na výstavu zdarma. Kombinovat prohlídku kde dospělé zajímá historie a chtějí odborný výklad s prohlídkou pro dvacet dětí, které zajímají princezny a kde tady máme strašidlo, je práce pro vraha. Ale budiž.

Mezi prohlídkami jsem taky měla veselo. V lednu jsem neprozřetelně slíbila své rodné mateři, že vezmu malého bráchu na dovolenou. Ona nezapomněla. Tak jsem hledala dovolenou v termínu, který by se nekryl s prací, který by nebyl úplně nesmyslný. Chtěla jsem do Bulharska, do Sozopolu, chtěla jsem něco levnějšího. Našla jsem ale dneska jsem celý den visela na telefonu a řešila to. Upřímně řečeno už nikdy s cestovkou nic neřeším a odteď cestuju po vlastní ose (což byl taky plán, ale muž nechtěl brát devítileté dítě na punkovej výlet po Evropě). Dovolenou jsem zařídila a někde mezi druhou prohlídkou a odchodem domů i zaplatila.

Jsem hotová. A to mě ještě čeká náročný večer protože jsme dostali lístky na Lucii. Super. Ale musím kvůli tomu dřív práce. A navíc se nejspíš nevyspím. Pravděpodobně prostě tu dovolenou prochrápu.