Adventní trhy v předvánočním Krakově

Někdy v létě 2021 začal můj muž mrčet, že je přepracovaný, že všichni někam jezdí a protože my dva otročíme v turistickém ruchu, tak v sezóně nejedeme skoro ani na nákup. Nemrčel sice dlouho, ale přesto se mi zachtělo udělat pro něj něco pěkného a začala jsem nám plánovat dovolenou.

Původní plán byly maďarské thermály, tam jsem ale narazila na rozpor mezi tím, jak si já (zkažená americkými seriály a filmy) představuju dovolenou v thermálech, a jak si hoteliéři představují, že tuhle představu uspokojí. Inu začala jsem hledat jinde.

Nikdy jsem nebyla v Polsku a vždycky jsem tam hrozně chtěla, zároveň je to taky jedna z mála zemí, kterou ještě nenavštívil můj zcestovalý drahoušek. Volba padla na Polsko. Pečlivější plánování pak na Krakov. Protože naše malá domácí zoo nám neumožní odjet na delší dobu, naplánovala jsem celý výlet jako prodloužený víkend v prosinci, tak abychom společně strávili moje narozeniny a užili si adventní trhy, alespoň v jejich omezené covidové podobě.

Kudy tam a kde tam?

Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno vlakem z Břeclavi. Za mě to bylo nejpohodlnější řešení. Polsko je relativně blízko, vlaky tam jezdí jak o život, za levný peníz. Věděli jsme, že autem nechceme, víme jak řídí Poláci v zahraničí (a co teprve doma?!). Cesta trvala cca 4 hodiny, pro zahraniční cesty budete muset mít místenku a i kdyby jste ji nechtěli, tak ji vřele doporučuji, jinak se může stát, že vás za hranicemi ze sedadla vyprovodí někdo s místenkou. Zároveň výrazně doporučuju rovnou koupit zpáteční jízdenku. My jsme to neudělali, protože jsem chtěla mít trochu volnost, kdybychom se v neděli chtěli zdržet a ten samý lístek nás z Polska stál dvakrát tolik, než cestou tam.

Protože jsme se chtěli zdržovat primárně v centru města vybírala jsem i hotel s ohledem na naše bolavé turistické nožičky. Nakonec to padlo na Cracow Central Aparthotel, a byli jsme spokojení. Ceny až směšně nízké, snídaně v ceně, hotel doslova přes cestu od nádraží, ale přesto v klidu a tichu. Pokojíček byl malinký jak pro panenku, ale čistý a s vlastní koupelnou. Za nás dobrý. Hlavně v docházkové vzdálenosti kamkoliv. Slečny na recepci šprechtily anglicky, takže se krásně domluvíte.

Po příjezdu ve čtvrtek odpoledne a nutném odpočinku, jsme vymýšleli plán a vyrazili na obhlídku večerního města. Bohužel se nám nepodařilo v podvečer najít otevřené turistické informační centrum, takže jsem se musela první večer obejít bez svých oblíbených papírových map a spolehnout se na Google.
Věděla jsem, že chci vidět:

• Wavel + katedrála
• solný důl ve Wieliczce
• židovskou čtvrť
• hlavní náměstí s adventními trhy
• Mariánský kostel
• Collegium Maius
• co nejvíc z městské architektury a pozůstatků opevnění
• Muzeum Czartoryski, když vybude čas

Navečer jsme se rozhodli projít podél starých městských hradeb až na Wavel, který byl na druhé straně historického středu města. Záměrně jsem chtěla jít z vnější strany opevnění, abychom se měli na co těšit další dny. Začali jsme u městského barbakanu, který byl teď v zimě bohužel zavřený, ale i zvenku super.
Hradby jsou většinou kolem celého centra zachované, čas od času je pohltila novější zástavba, mě ale nejvíc baví parkový pás, který je obklopuje a částečně vznikl na zasypaných příkopech. (Mimochodem, v celém parku jsou náhodně rozmístěné betlémy, které polští umělci vytvářejí v šabloně katedrály, občas je to kýč a občas je to moc krásný!)
Na Wavel jsme dorazili v momentě, kdy už byla tma, celé město pod námi nádherně svítilo a odráželo se v řece pod hradem.
Co mi přišlo ultraboží, tak na lavičkách v parku můžete na opěrkách najít tabulky z QR kódy, které odkazují na významné polské literáty a po načtení kódu vás odkáží na jejich dílo. V parku tak s klidem můžete zapomenout i knihu a stejně si počtete.

Šábes na hradě a v židovské čtvrti

Druhý den ráno jsme zahájili zase výstupem na hrad, tomu musím vyhradit samostatný článek, protože jsme sice viděli jenom 4 expozice, ale stejně jsme tam zabili skoro celý den.

Z Wavelu je to jenom co by kamenem dohodil do židovské čtvrti Kazimierz, součástí je i pěkně vyřešená naučná stezka, která vás provede celou čtvrtí, kolem těch nejvýznamnějších památek. My jsme si udělali kolečko proti proudu času a začali u synagogy Templ, která je nejmladší a skončili z Staré synagogy, která, jak její název napovídá, je tou nejstarší, kterou ve městě najdete.

Synagoga Templ byla vybudována na konci 19. století, za války sloužila jako sklad a i nyní se používá k bohoslužbám, ale už jenom sporadicky. Musím říct, že ze všech synagog, které jsem kdy viděla, tak tahle je rozhodně jedna z nejopulentnějších a zlata je v ní, že oči přecházejí. Na ženskou galerii jsme se nedostali a myslím, že je pro veřejnost nepřístupná. Rozhodně ale není čeho želet. Za 10 zlotých na osobu, které jsou určeny na obnovu a údržbu synagogy toho uvidíte i tak dost. Například 36 mozaikových oken, které patří k jedněm z nejlépe uchovaných v Polsku. Za mě to vyhrál oltář aron ha kodeš z bílého mramoru a nádherné malby na stropech a galeriích.

Při procházení Kazimierzí se mi neustále střídaly 2 pocity. Na jednu stranu nepříjemná stísněnost, která je pořád ještě v některých místech patrná ( i více než 80 let po válce!!!) a na druhou stranu radost, že tato městská čtvrť trochu ožívá. Z toho co jsme viděli, se tady klube hodně mladé, hisperské, alternativní podhoubí a vypadá to super.

Židovskou procházku jsme skončili u Staré synagogy, kde sídlí i muzeum židovské historie.
Na procházku náměstí před Starou synagogou a návštěvu, některých dalších podniků už nebyl čas, protože se setmělo a začal šábes.

Vrátili jsme se proto na Rynek Glówny, zažít ty pravé adventní trhy v Krakově. Kvůli covidu šlo spíš o smutné reziduum, ale to nám náladu nezkazilo.

Kromě spousty nádherných historických domů všude kolem jsme si užili hlavně naplánovaný Mariánský kostel na náměstí, který je sice neustále pod lešením kvůli opravám, ale večer je krásně nasvícený (a nejsou v něm školní zájezdy!). Kostel se správně jmenuje Kostel Nanebevzetí Panny Marie a stojí laškovně vytočený bokem k náměstí. Je to jedna z nejstarších staveb ve městě, jak už to tak bývá, tak na jeho místě stával mnohem starší kostel, který se průběžně boural, ničil, znovuobnovoval a přestavoval, až vznikla gotická bazilika v 15. století.
I ta se ale dočkala několika úprav a hlavně barokního interiéru, kterému dominuje původní třináctimetrový oltář od Veita Stosse z roku 1489. A ten teda je. Vevnitř se nesmí fotit, takže na fotky doporučím Google a spoustu času, protože se od nich nebudete chtít odtrhnout.

Po bazilice bylo potřeba vrátit se nohama na zem. Jak lépe toho docílit, než návštěvou typické tržnice Sukiennice. Ta byla parádně osvícená, plná lidí a vánočních blbostí, stejně jako hrozně krásných polských suvenýrů. Sukiennice, respektive její současná podoba je ze 16. století s dostavbou z 19. století. Ale tržnice na náměstí stála už mnohem dřív. Protože Krakow měl co? Měl privilegia pro pořádání trhů. Tržnice má v patře galerii, ale tam jsme se nedostali.

Mám tě ráda jako sůl a trochu vosku

Sobotu jsme investovali z větší části do solného dolu ve Wieliczce. Tomu ovšem taky musím vyhradit samostatný článek. Protože! Je! To! Tam! Boží!

Solný důl jsem si dala jako narozeninový dárek, protože jsem se tam chtěla podívat vždycky. Co jsem ovšem trochu podcenila, byla únava z pátečního běhání po Wavelu a celém městě. Nohy mě bolely víc než zanícená osmička a kdyby na konci dolu nebyl výtah, tak tam pravděpodobně hniju ještě dneska. (Nebo možná nehniju, tolik soli by mě asi zakonzervovalo.)
Každopádně sobotní odpoledne už bylo čistě odpočinkové, věnované dobrému jídlu, nákupům suvenýrů na adventních trzích a romantickému korzu s horkou čokoládou.

Adventní trhy v Krakově mimochodem mají oproti těm českým minimum čínských šmejdů, ale překvapivě pestrou nabídku stánků. Já jsem v posledních letech trochu zklamaná z trhů u nás, protože tam je z 90 % jenom předražené hnusojídlo a svařák a pak sem tam se krčící stánek se strojově vyráběnými krámy.
V Krakově jsem si objevila tiskaře, který přetiskává staré rytiny z 15. a 16. století. Na ručním lisu, na raznicích, které si sám vyřezává. Shodou okolností měl vystavený můj nejoblíbenější Danse Macabre a ten jsem musela mít. Aspoň po kouskách.
Pořídili jsme taky krabice výborného polského cukroví a spokojeně zamířili na hotel.

Cestou jsme míjeli zcela očividně turistickou pastičku v podobě muzea voskových figurín, ale když můj muž zjistil, že jsem nikdy nebyla v muzeu voskových figurín, řekl, že to musíme napravit. Tak teď můžu hrdě prohlásit, že jsem ještě nikdy nebyla v DOBRÉM muzeu voskových figurín. 😀 Doteď přemýšlím, jestli umístění Hillary Clinton bok po boku s Hitlerem byl kurátorský koncept, nebo už prostě jinde nebylo místo.

Jak udělat uměleckohistorickou galerii

V neděli jsme měli po obědě odjíždět a tak jsme volné dopoledne investovali do obcházení toho, na co jinak nezbyl čas.
Konečně se dostalo na Collegium Maius, což je součást krakovské Jagellonské univerzity, která byla založena ve 14. století. Collegium Maius je nejstarší univerzitní budovou v Polsku, má i muzeum, které bylo samozřejmě zavřené, ale i budova samotná a malé nádvoří s vánočním stromečkem bylo krásné.

Celý Krakov je oblepený reprodukcemi Da Vinciho Dámy s hranostajem. A když říkám, že je ten obraz všude, tak myslím VŠUDE! Originál visí v Muzeu Czartoryských a tam přesně jsme se vydali.
A já jsem roztála. Je to nádherně udělané, opravené, pečlivě vedené muzeum, kde z každého rohu dýchá orientace na návštěvníka a péče o něj, stejně jako snaha prezentovat polské národní dědictví pořádně.

Já jsem byla u vytržení. Samotná Dáma s hranostajem byla pěkná, chápu, že to je asi největší tahák na nepoučeného muflona, ale my s mužem jsme mufloni poučení a zkušení, takže jsme si báječně užili celý muzeum i tam, kde se jiní ani nezastavili. V místnosti vyhrazené Dámě máte klid, místo na sezení a obdivování, ale taky za zadkem neustále kustoda, který hlídá každý váš nádech, takže si třeba obraz ani neprohlédnete pořádně zblízka.

Trochu mě mrzelo, že se v muzeu nedalo pořídit víc publikací v angličtině. Zkoupila bych je totiž nejspíš všechny. Naprosto nadšeni z muzea, kam jsme šli spíš náhodou, jsme zamířili na vlak domů.

Pirohy, preclíky a Starbucks

Nejenom kulturou je živ člověk. Na každé dovolené lítáme po muzeích (kvůli mě) a zkoumáme místní kuchyni (kvůli muži), vlastně se mi chce říct, že tak oba přeneseně pracujeme i na těch dovolených.
První večer mě drahoušek ovšem vypekl, protože zatoužil po něčem přízemním a tak naše první setkání s polskou kuchyní proběhlo v McDonaldu.
Druhý den jsme to ale napravili. Wavel nás vyhladověl a tak jsme se odkulili do rohu nádvoří, kde se schovává Trattoria Wavel. Kromě pizzy umí i typicky polskou kuchyni a nám tam chutnalo. Muž se vrhnul na masové pirohy, já zůstala opatrná s grilovanými žebry.

Polská kuchyně je vcelku podobná ruské (nebo vlastně všem slovanským), stojí hodně na mase, zvěřině, ze zeleniny dominují brambory, zelí a řepa. Poláci umí výborné ryby (jedna z michelinských restaurací v Krakově se specializuje vyloženě na ryby a mořské potvory). Asi nejtypičtější věc, která se každému s Polskem spojí jsou pirohy, bigos a klobásy.

V sobotu jsme oslavili moje narozeniny stylově. Rozhodli jsme se pro Bistro Hours, které klame názvem, protože jde o fancy restauraci spojenou s drahým hotelem. A to byla paráda! Od tataráku, přes vývar s pirožky až po výborně telecí líčka, všechno bylo excelentní. Trochu si to zkazil servis. Na nás obou bylo na první dobrou vidět, že nejsme jejich běžná klientela, přesto byl servis po celou dobu bez chyby. Do momentu než jsme dojedli a já si šla odskočit. V ten moment to pingl vyhodnotil jako, že chceme pláchnout a stoupnul si tak aby blokoval dveře a neustále hypnotizoval mého muže, jestli nemá zaječí úmysly. Povolil až v momentě, kdy jsem se vrátila a vytáhla peněženku. Ovšem limonádu měli skvělou.

Naprosto neopomenutelným plusem je taky relativně nízká cena v polských restauracích. Takže i za několikachodovou hóchnóbl večeři pro dva dáte rozumnější peníze než u nás.

Zbytek výletu jsme se docpávali street foodem. Objevili jsme si geniální pekárnu na hlavní třídě mezi Glównym Rynkem a naším hotelem, která dělala úžasné glazované koblihy s náplní ve všech možných i nemožných příchutích. Koštovali jsme cukroví a pralinky, protože jsme na sladký.
Na každém rohu navíc najdete stánky s preclíky, které vydají na samostatnou sváču. Jestli budete mít chuť rozhodně si dejte zapékanku, to je velká mňamka.

Trochu mě mrzelo, že jsme nenašli žádnou otevřenou židovskou restauraci, ale nedá se svítit. Šábes je šábes.

Co jsem ale málem nepřežila je polský kafe. Já kafe piju hodně. Dalo by se říct, že mi proudí řečištěm místo krve. Nemůžu ho moc silné, ale miluju ho dobré.
POLÁCI NEUMÍ DOBRÝ KAFE!!!
Vážně vyzkoušeno za vás, ušetřete si trápení a jděte rovnou do nějakého většího řetězce. Nemá smysl se tím trápit. Nevím jak se jim to povedlo, ale vždycky mi ho přinesli buď spálené, nebo naopak vodové. V každém případě vždycky nepoživatelné.

A kam teď?

Sice to byla krátká dovolená, ale báječně jsme si ji užili. Je asi pravda, že už jsme oba potřebovali vypnout. A Krakov byla výborná volba.
Co vy a vaše cestovatelské zážitky z Polska? Kam bychom se měli vydat příště a co neminout?