Bečov nad Teplou

O tom jak jsme si vyjeli na Bečov jsem psala v článku Jenom projekci!. Mimo jiné jsem zmiňovala, že celý výjezd jsem naplánovala tak abychom stihli prohlídku. Raději víc prohlídek. Předcházelo tomu pečlivé počítání a zkoumání zámeckých webovek. Ale vymyslela jsem to, vypočítala taky, přijeli jsme tak akorát a pět minut po příjezdu už jsem žmoulala vstupenky na dva okruhy.
Bečov je dva v jednom balení. V první polovině 14. století totiž vzniká nejstarší gotický hrad. První písemná zmínka je z roku 1349, kdy hrad vlastní pánové z Oseka. Těm vděčíme za nejvýše položené budovy. 1495 hrad získali páni z Pluhu. Ti dostavěli renesanční palác propojující donjon a budovu s kaplí. Zrekonstruovali i nejstarší paláce.
Třicetiletá válka je poznamenaná přítomností císařských jednotek, hrad vlastní pánové z Questenberku. Konkrétně Jan Adam z Questenberku, kterého si pamatuju z hodin Dějin českého divadla, jako velkého milovníka barokního umění, mecenáše a stavitele barokního zahradního divadla na zámku v Jaroměřicích. Vzhledem k tomu, že neměl vlastní mužské potomky, odkázal své majetky Dominiku Ondřeji Kounicovi, druhému synovi Václava Antonína Kounice (vážně slibuju článek o Slavkově u Brna!).
Za Jana Adama z Questenberku je taky zahájena výstavba zámku, definitivní a současnou podobu mu vtiskává ale až Dominik Ondřej Kounic.

1813 hrad kupuje belkgický rod Beaufort-Spontinů. Pro Bečov je zásadní Alfred Beaufort-Spontin. Ten v roce 1838 kupuje od církve Relikviář svatého Maura a také rekonstruuje celý Bečov. Beaufotrt-Spontinové, také bydlí v nejstarších prostorách a barokní zámeček využívají jako reprezentační prostor pro vítání návštěv a prezentaci uměleckých sbírek. Rod zde zůstává až do roku 1945, vzhledem k nezastírané sympatii mezi posledním členem rodu a nacistickým Německem, jsou Beaufort-Spontinové vyhnáni a jejich majetek na základě Benešových dekretů zestátněn.
Po roce 1945 se na hradě etablovala základní škola, která zámecké prostory přestavěla, dle svých potřeb.
Co je ale na Bečově nejzásadnější – Relikviář svatého Maura. Ještě románská památka. Relikviář domečkového typu (těch je na světě asi jenom 12). Od roku 1995 je to národní kulturní památka. Vznikl na zakázku rodiny Rumigny v Belgii jako místo uložení relikvií Sv. Jana Křtitele a Sv. Maura. Později se do relikviáře přidaly ještě ostatky Sv. Timoteje a Sv. Apolináře. Po zrušení kostela v němž byl uložen, relikviář chátral. Až ho koupil Alfred Beaufort-Spontin a nechal jej opravit a následně odvézt na Bečov. Tady se relikviář využíval pravděpodobně k soukromým náboženským obřadům, není přesně známo v jaké podobě. Vzhledem ke své nacistické minulosti museli Beaufort-Spontinové zemi opustit narychlo, mezitím ještě stihli ukrýt relikviář do podlahy původní kaple. V roce 1984 kontaktoval stát americký obchodník Danny Douglas, který nabídl státu 250 000 dolarů za to, že si bude moci odvézt ze země blíže neurčený historický předmět. Stát okamžitě zahájil pátrání po tom, co může mít takovou cenu, měli totiž správné podezření, že jde o něco mnohem cennějšího a dražšího než je nabízená cena.
Poté co se Douglas podřekl při jednání, zjistili, že hledají kovový, dutý předmět o velikosti konferenčního stolku a že je ukryt asi 100 kilometrů od Norimberka. Po ročním bezvýsledném pátrání se jim dostala do rukou kniha kde byl mimo jiné zmíněn i relikviář. Kriminalisté ho našli po dvoudenním intenzivním hledání a Douglas utřel nos. Následně se přiznal, že je ve spojení s potomky Beaufort-Spontinů, kteří mu zaplatili aby Relikviář vyvezl ze země.
Poničená památka se okamžitě dostala do péče restaurátorů, kteří ji během let obnovili do původní podoby. V Relikviáři jsou ukryté ostatky několika osob, mezi nimi i žen, zbytky látek a kůži. Relikviář svatého Maura se jmenuje proto, že je v něm uloženo kompletní, leč bezhlavé, tělo svatého Maura. (Hlava chybí, protože byl sťat.)
Okruh vedoucí zámeckými interiéry trvá 45 minut a prochází se pouze barokním zámkem. Na začátku shrne průvodce historii a stavební vývoj hradu i zámku a následně se prohlídka věnuje především posledním majitelům – rodu Beaufort-Spontin. Mě klasicky nadchla knihovna, kde je vystaveno cca 2500 knih z celkového počtu 18 000 svazků. U erbu Beaufort-Spontin, který je taky v knihovně vystaven, si všimněte hlavně toho, že mají coby heraldické zvíře dvouocasého lva. Stejně jako Česká Republika má dvouocasého lva ve znaku. Dvouocasých lvů ovšem v heraldice mnoho nenajdeme a ty dva ocasy znamenají prostou věc. Totiž, že daný lev je samec. Jednoocasí lvi vyobrazení v erbech a znacích jsou vždy samičky. V grafickém salonku je sbírka grafik Angeliky Kauffmanové, která je prostě krásná.
Okruh na který ale Bečov láká nejvíc je ten s Relikviářem svatého Maura. První patro se zabývá nejprve obecnou definicí relikvie, světce, relikviáře. Na panelech jsou vyobrazené jednotlivé předměty v relikviáři i s detailními popisy. Jsou k dispozici i hry pro děti. Součástí prohlídky je i pětiminutové video z nalezení relikviáře, tehdy ještě socialistickou kriminálkou, to mě úplně uchvátilo. Zbožňuju autentické záběry.
Na konec prohlídky jako doslova zlatý hřeb – vejdete do místnosti s Relikviářem. Na Bečově vystavují originál, uložený za nejpřísnějších bezpečnostních a klimatických podmínek. Je nádherný, dokonalý, kdyby mě slečna průvodkyně nevyhnala budu u něj stát ještě teď.
Bečov krom jiného nabízí ještě okruh s relikviářem pro nejmenší, kde je haptický model, který si dšti osahají, průvodce jim vysvětlí základní pojmy a historii takové památky a za pomoci her a aktivit upraví prohlídku pro nejmenší. Tenhle okruh ale taky vyhledávají zrakově postižení, kteří si mohou dík haptickému modelu „prohlédnout“ relikviář. Může se i vyjíždět do domovů důchodců, škol, kamkoliv… Na tuto prohlídku je ale nutná rezervace.
Pro ty úplně nejmenší se dá zarezervovat i okruh Procházka minulostí.
Na dva okruhy jsme měli dva průvodce. Tentokrát jsem byla v obou případech zklamaná. Na okruh po zámeckých interiérech nás prováděl Adam Plzák. Řečová vada mi nevadí, ovšem monotónně oddrnčený, nezaujatý text, který byl navíc v doslovné podobě jako ten na hradních webovkách, mě vadí vždycky. Navíc často používal plevelná slovíčka tak a takže a to po jisté době začne trhat uši. Co mi vadilo ale úplně nejvíc tak to byly faktické chyby ve výkladu.

Al secco znamená že malba na zdi byla malována na sucho, nikoliv na mokro. Gobelín není jiný druh tapisérie, je to prostě tapisérie, vyrobená v manufaktuře ve Francii, název gobelín je odvozen od jména této manufaktury. Odpouštím neznalost toho, v jakém příbuzenském vztahu byli Dominik Ondřej Kounic vůči Václavu Antonínovi Kounicovi.

Na okruhu s Relikvářem jsme dostali slečnu Kateřinu Adamusovou. Pěkná holka, ale stejně jako její kolega absolutně bez zájmu o to co povídá. Na začátku prostě zapnula automat a jela celou dobu. Navíc měla takový ten klasicky uspávací průvodcovský projev, který mi hrozně vadí. I stylistika a skladba některých vět byla podivná.
Ale užili jsme si to i tak. Jenom mě to trochu zamrzelo. Ale rozumím tomu, že únava dělá svoje, že měli třeba blbej den, nebo tak něco. Každopádně výkon průvodců tedy pochválit nemůžu.
Večeři jsme si odbyli hned za hradbou, na doporučení právě slečny průvodkyně. Restauce U zámku taky nic moc. Měli jsme sebou vegetariána, který nakonec zůstal na předkrmovém salátu, protože to jediné vegetariánské jídlo na jídelníčku neměli. Slečna zapomněla přinést objednanou tatarku a následně i celé jedno jídlo. A když už bylo na stole, tak bylo hrozně mastné a plavalo v prapodivných vodičkách. Inu není každý den posvícení.
Více informací naleznete ZDE!
Užíváme si poslední sluníčko na terase…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek