Exkurze se netýkala pouze a jenom českých zámků a klášterů, jeden den byl vyhrazen i na návštěvu Drážďan, a to předestírám rovnou, je strašně strašně málo. Vyrazili jsme s obligátním zpožděním, přijeli kamsi do centra nových Drážďan a tam nás vysypali z autobusu, přičemž ti co chtěli svírali v rukou vytištěné google mapky s hromadou „špendlíků“ označujících zajímavá místa.
Drtivá většina zamířila s pedagogy do galerie na staré mistry, my staří žebráci co jsme s penězma na štíru i v Čechách a co teprve v zahraničí jsme přemýšleli jak vidět za málo peněz hodně muzeí. Jako první jsme zamířili do Japanisches Palais, kde nás neodradila ani dodávka blokující vjezd. Ukázalo se, že blokuje záměrně, protože probíhá rekonstrukce a dělníci se náramně divili jak jsme se tam dostali. Jenže tři ambiciozní české studentky se dostanou ledaskde. Když jsme jim lámanou němčinou (kolegyně se stala nedobrovolným tlumočníkem) vysvětlily, že se jdeme jenom podívat a že nás hrozně mrzí, že je zavřeno, tak nás nechali aspoň se porozhlídnout po nádvoří.
Následovala rychlá procházka po kolonádě v novém městě, jenže to se nám nelíbilo, tak jsme vyrazily hledat infocentrum, kde by měli pořádnou mapku a taky nějakou tu kultůru, žeano.
Po cestě jsme rozdělili role. Lucka mluví aspoň trochu německy, bude tlumočníkem, Míša bude ozdobou a odborným dohledem a já budu navigační důstojník a zase za blbce. A to doslova, když mi došlo, že nemám ISICa (kterému v ČR statečně odolávám) ale pouze potvrzení o studiu, které je komplet v češtině a tudíž mi tady asi neplatí.
Už při přecházení řeky jsme se rozplývaly nad nádhernou architekturou. Já jsem tvrdě prosazovala návštěvu místních divadel, ale přehlasovaly mě. Lucka totiž do Drážďan jezdí do Primarku, takže má památky nakoukaný. A že nám ukáže boží věci. Vedla nás nejistě (mapu jsem měla já), ale dovedla nás.
Do kostela Frauekirche (Kostel žen, v překladu). Ten stojí nedaleko centra na Neumarkt, trasa je poměrně dobře popsaná na webu (viz odkaz níže). Ten. Kostel. Je. BOŽÍÍÍÍÍÍ.
Původní gotická stavba už dávno nestojí, byl přestavěn na začátku 18. století. Jenže právě díky téhle přestavbě mohl vzniknout unikátní stavební prvek a sice obří kupole kryjící hlavní loď. Ani kostelu se nevyhnulo bombardování Drážďan v roce 1945 a ohromná kupole se zhroutila do kostela (aby ne, když váží 12 000 tun). Rekonstrukce zničeného kostele pak probíhá od 90. let. Rekonstrukce, proběhla podle původních plánů z původního materiálu (pokud to bylo možné).
Co se týče interiéru je to hlavně baroko. Ale takové čistší. Klidnější. Není v tom patrné takové to klasicky barokní JávěřímvBohapodívejjakmocmocmocmocaBůhjenejvětšíakdyžtotadynenamalujunatyobrazytakměsrazíbleskem!!! malby jsou monumentální, ale ve své podstatě hrozně něžné.
Na již zmiňované kupoli se objevují evangelisté a alegorie křesťanských ctností. Já bych upřímně řečeno vydržela sedět v chrámu třeba celý den a jenom koukat na kupoli. Za pár centíků se dá koupit brožurka o kostele, dokonce v češtině a já jsem tak teď hrdým majitelem.
Po kostele nastal čas se posunout dál. Zvenku jsme poobdivovaly všechny důležité památky a zapadly do Muzea dopravních prostředků. A začaly jsme sehrávat zábavnou scénku O tom jak tři české studentky do německého muzea přišly a chtěly slevu. Jak už bylo řečeno s mým českým potvrzením o studiu jsem mohla leda tak dělat parádu, přesto se nám rukama nohama podařilo vysvětlit pokladním, že jsem opravdu student a že tam opravdu chci.
Muzeum je obrovská, jakože vážně obrovská budova plná dopravních prostředků. Kdo by to byl čekal, že? Každý druh dopravních prostředků má vlastní patro, trochu jinak řešenou expozici a je to fakt fajn. Baví mě expozice o autech, která je obsáhlá, auta jsou dokonce vystavená i na plošině nad hlavami návštěvníků, kam se dá vystoupat, takže mají dvakrát větší výstavní plochu. Popisky jsou v muzeu v němčině i angličtině, alespoň většinou, takže důležité informace návštěvník chytne. Trochu mě mrzelo, že i přes velkou výstavní plochu jsou exponáty hodně u sebe, jakoby ve snaze namáčknout tam toho co nejvíc. Mega super nápad byly sloupky o kterých jsme si myslely, že vymezují prostor pro exponáty, ale ukázalo se, že u nich visí futuristické sluchátka a když ho člověk zvedne tak se ozve nějaký příběh ilustrující vystavené předměty. Bohužel pouze německy.
Expozice o vlacích je ooooobří, do některých vlaků se dá vejít a je tam i Mašinka Tomáš. (Odkaz pro nevzdělance, co neví kdo je Mašinka Tomáš!!!)
Vodní expozice mě až tak nebavila, ale o to víc jsem si to vynahradila v letectví. Od úplných prvopočátků až po nejmodernější stroje. V téhle expozici z pochopitelných důvodů nejsou většinou exponáty, rozhodně ne kompletních strojů. Všude jsou modely a miniatury. Nejlepší! ALE OPRAVDU NEJLEPŠÍ! Je herna. Demonstrují se tady fyzikální zákony letectví, hrají se hry. Je tady i trenažér pilotování stíhačky. Ten ale obsadily drážďanští školáci, takže jsem si nezalítala. 🙁
Muzeum nabízí i modelovou železnici (prostě veliký vláček pro děti), který jezdí v předem určené hodiny, takže jsme ho neviděly v akci. Je tu i hernička pro děti, které už nemůžou a všichni byli hrozně příjemní. Brožury jsou opět i v češtině, personál bez problémů mluví anglicky. Dokonce i na nás dementy, kteří jim vysvětlujem, že nechceme slevu zadarmo.
Poslední co jsme stihly navštívit bylo Deutsches Hygiene-Museum Dresden, o kterém jsme si bůhví proč myslely, že se bude věnovat třeba historii hygieny a podobně. To jsme se šeredně spletly. DHMD stojí trochu stranou, dá se k němu dojít pěšky, ale cesta vede přes park a moje kolegyně najednou začaly pochybovat o mých navigačních schopnostech a drndaly, že tam nikdy nedojdem. Inu došly jsme. Na pokladně jsme pohlednému hlídači/pokladníkovi opět sehrály scénku My hloupé, my zapomenout kartička, my chtít jít do muzea za levno. Tentokrát už byla dotažená do stavu dokonalosti a poté co Lucka jakž takž německy vysvětlila naši situaci (zapomenutá kartička, potvrzení česky, blablabla) a já její proslov korunovala jadrným Ich bin ein Idiot! Tak se bachař rozesmál, pustil nás se slevou a ještě se na nás hezky usmíval.
Prvně jsme vběhly do dočasné expozice Language, která se věnovala komunikaci, řeči, hodně se zaměřovala na neslyšící. Byla to moc pěkná výstava o neslyšících pro slyšící, ale bez diskriminačního prvku. Prostor byl hezky dělený, zpracovaný, byly tady videocentra, první audiokniha na světě!!!, výstava celkově byla hodně haptická. Bavilo mě to.
O to větší šok byla stálá výstava. Pořád jsme totiž byly přesvědčené, že jdeme do muzea o historii hygieny. A ono houby. Medicína. Lidské tělo. Těhotenství. Nemoci fyzické i psychické. Zdraví a sport. Některé kolegyně byly znechuceny a zklamány ve svém očekávání, mě bavilo, že muzeum funguje jako nedílná součást školní výuky a opravdu jsme za dobu prohlídky minuly asi tři skupiny školáků, kteří poslouchali výklad. Mega super byly exponáty, které předváděly například jak se žije s různými nemocemi, třeba jsme se mohly zkusit podepsat s Parkinsonovou nemocí.
Muzeum bylo interaktivní, zajímavé, když tam člověk jde bez očekávání, že uvidí historický nočník, tak nebude zklamaný.
Pak už nezbývalo než běžet na autobus. Který vyjel jak jinak než se zpožděním.