Mikulov

Z archeoparku v Pavlově jsme se přesunuli ještě trochu na jih. Před večeří zcela ve starořímském duchu na nás totiž čekal ještě zámek v Mikulově. Původní plán navštívit výstavu o nejstarším právě římském osídlení a Germánech jsme někteří nevyužili a místo toho vyrazili na klasickou prohlídku. A nelitovali jsme. 

Přicestovat do Mikulova je snadné, já za sebe bych tentokrát pohrdla autem a doporučila vám cestovat autobusem, protože jsem neviděla žádné rozumně parkoviště a ať vystoupíte, kde vystoupíte z autobusu, k zámku se projdete starým Mikulovem a to stojí za to. Procházet se křivolakými uličkami, židovským městem a podobně vás velmi příjemně naladí na prohlídku.

K pokladně se trochu projdete, je schovaná pod věží, ale všude jsou po zámku rozmístěné ukazatele, které vás bezpečně dovedou kam je třeba. 
My jsme chtěli vidět co nejvíc a vyrazili jsme na okruh Od gotiky po empír a do Zámeckého sklepa s obřím sudem. Bohužel na knihovnu už nebyl čas. 
Prohlídka interiérů zámku začíná kousek od pokladny, netřeba se tedy vydávat někam daleko. 
Na počátku byla na místě zámku nejspíše dřevěná strážnice, postupem času přebudovaná na kamenný hrad. Po roce 1249 byl hrad převeden Lichtensteinům, kteří v Mikulově měli své hlavní sídlo po tři sta let. V šestnáctém století se toho v Mikulově stalo hodně, zejména zmíním příchod židů a novokřtěnců, díky čemuž má Mikulov už zmiňované židovské město s krásnou synagogou a spoustou náboženských památek. Hrad následně mění majitele a v roce 1575 připadá Dietrichsteinům, kteří přestavují hrad na zámek. Nejvíce se o rozvoj zámku zasloužil kardinál František Dietrichstein, který sem z Olomouce přemístil celý svůj dvůr. Během své historie zámek několikrát vyhořel, naposledy na konci druhé světové války, údajně proto, že zde nacisté shromažďovali kradené umělecké předměty a na konci války zámek i s uměním raději podpálili, než aby vše padlo do rukou spojencům. 
Prohlídka Od gotiky po empír začíná výstavou užitého umění ze sbírek Moravské galerie v prostorách zámku. Nábytek, stolní náčiní a trocha toho designu jsou prezentovány století za stoletím, sloh za slohem. Bohužel se naše průvodkyně omezila na povšechné a nic neříkající zmínky o krátkých postelích a truhlicích namísto skříně. 
Postupně jsme se ale seznamovali i s historií zámku a především rodem Dietrichsteinů. Zmíněno bylo i mikulovské divadlo, které svého času bylo jedno z nejvýznamnějších divadel v českých zemích. Rod Dietrichsteinů se propojil s velmi významnými propagátory divadla, rodem Eggenbergů, díky manželství Ferdinanda Josefa a Marie Alžběty, rozené Eggenbergové. To se potom jinak pěstuje kultura. 
O tomto spojení jsem se dozvěděla z nástěnného rodokmenu, který společně s Lombardiho sochou Ženy pod závojem pro mě zůstává vrcholem mikulovské prohlídky. 
Z terasy je krásný výhled a pokud se na prohlídku vydáte, určitě zvedněte hlavu aby vám neutekla štuková výzdoba na stropech. Stojí za bolavý krk. 
Druhá část prohlídky se odehrává v galerii Dietrichsteinů. Ta je uspořádána primárně podle staletí, druhotně dle významných osob. Hodně se tu pracuje s výsuvnými panely, kde jsou doplňující informace, odkazuje se především na historii odívání, ale opět odbornou přednášku nečekejte. Na některé moje otázky paní průvodkyně neznala odpověď, ale laika uspokojí. 
Nemohla jsem odolat a doslova jsem si opsala popisek u jednoho obrazu. Čtěte a buďte udiveni:
„Sofie, vévodkyně sasko-koburská. Matka Alexandra I.. Její bratr Leopold se stal prvním belgickým králem, sestra Julie manželkou ruského velkoknížete Konstantina Pavloviče, vnuka carevny Kateřiny II.. Další sestra Viktorie byla matkou anglické královny Viktorie, bratr Ernest otec prince Alberta, manžela královny Viktorie a syn dalšího bratra Ferdinanda byl jako Ferdinand II. titulován portugalským králem.“

Prohlídka Zámeckého sklepa s obřím sudem nenavazovala hned, takže jsme měli i čas jít si prohlédnout některé ze sezónních výstav. Určitě kontrolujte web zámku, ať vám nic neuteče. První část expozice se věnuje historii vinařství, předvádí nejrůznější typy náčiní které vinaři používají a velmi pěkně zapojuje i místní školy, jejichž práce se tu taky prezentuje. Nikde nejsou zábrany, dotýkat se je dovoleno. 
To hlavní se ale schovává ve sklepení. Obří sud, který nechal postavit kníže Maxmilián na odvod desátků z vína. Je určen na bílé odrůdy vín a nutno poznamenat, že už v něm dlouho žádné víno nebývá! Pochází z druhé poloviny šestnáctého století. 
Průměr sudu v nejširším místě je 5,2 metrů, objem je 101 400 litrů (a to už je nějaká kocovina), prázdný váží 26 tun a po kupě ho drží 22 obručí z nichž každá váží 390 kilogramů. 
Jde o druhý největší sud na víno v Evropě, ten největší je v Halberstadtu. 
Společně se sudem se můžete pokochat i vřetenovým lisem, které jsou známé už od prvního století našeho letopočtu a kládovým lisem, které známe už ze šestého století před naším letopočtem. Pokochat se můžete, pokud tedy v osmi  stupňovém chladu delší dobu vydržíte. 
Nás oběma prohlídkami provedla paní Lída Dudová. Moc milá paní, o historii zámku toho věděla spoustu, na specializovaných tématech, jako historie odívání, nebo i to užité umění se ale už trochu zasekávala. Projev byl ovšem hrozný. Prapodivná intonace i syntaxe, které mě tahaly za uši a díky kterým jsem měla problém s udržením pozornosti. V druhé části prohlídky se průvodkyně zřetelně uvolnila a i projev se srovnal, takže ve výsledku to bylo docela příjemné. Ve sklepě u sudu už jsme se všichni kolektivně nepokrytě bavili a dělali si společně legraci. I s paní průvodkyní.
Pokud se na zámek vydáte, určitě si vyberte nějakou kombinaci prohlídek. Výrazně se to projeví na ceně a uvidíte víc.
Více informací o zámku a ceníky naleznete ZDE a ZDE.
Fotku bych vám hrozně ráda přidala, ale na všech se tvářím jako debil, takže jsem googlovala a našla pro vás krásný výhled na zámek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek