Náměšť nad Oslavou

admin1. 4. 2016

Bylo teplé, předletní poledne. (pateticky deklamovat)

V telce nic nedávali, já jsem výjimečně neseděla v práci. Měli jsme navíc půjčené auto s docela plnou nádrží a tak jsme vyrazili na výlet. Jenže jako každý týden před výplatou jsme museli vyřešit zásadní problém – kde vzít a nekrást. Na kartě nulový zůstatek, v kapse poslední dvacka na chleba. Inu rozhodli jsme se zneužít systém a jet někam za historií. Na mapě zpřístupněných památek NPÚ jsme vybrali ty v dojezdové vzdálenosti a vyhrála to Náměšť nad Oslavou. Sbalila jsem kouzelnou průkazku průvodce zaměstnaného na NPÚ a jeli jsme.

Bylo blaze. Bylo hezky, cesta rychle ubíhala. Problém nastal když jsme se přiblížili k Náměšti. Celé okolí města uzavřené a objížďka přes okolní dědiny. Ať přede mnou nikdo nepomlouvá systém GPS, bez té kouzelné krabičky bychom bloudili po okreskách kolem Náměště nejspíš dodnes. Když jsme se konečně dosmýkali do centra zjistili jsme, že nezaparkujem. Všude plno, auta postávala na trávníku podél řeky pod nákupním centrem (ostatně tam jsme taky skončili). Říkala jsem si, že jestli mají zkraje května takovouhle návštěvnost, tak mají vystaráno na zbytek sezony.

Až když jsme zamířili přes most k hradu ukázal se zakopaný pes. Davy lidí, objížďky města, nemožnost zaparkovat… Všechno kvůli nějakému mistrovství rychlých vozů. Argument, že se rychlých aut bojím, tudíž se na ně nepůjdu koukat a že chci nahoru na zámek a ne platit tři kila za to, že si můžu stoupnout k cestě a modlit se aby někdo nevyjel z dráhy, nezabral a bylo nám doporučeno počkat do tří kdy kvalifikace končí a pak nás teda nahoru někdo pustí.

Hodinku a půl jsme obráželi městečko a kdo jste kdy v Náměšti byli, jistě uznáte, že tam program na hodinu a půl člověk hledá těžko.

Mrkli jsme se na hřbitov (ty nikdy nevynechám), na hrobku Haugwiců, pokorzovali po barokním mostě odkud nás zpoza pokladny nevraživě pozorovali výběrčí. S úderem třetí jsme se hnali do kopce v naději že stihnem aspoň poslední prohlídku.

Stihli jsme, paní pokladní nám na průvodcovskou lítačku dala dva lístky na trasu v hraběcích apartmánech. Do čtyř jsme měli překvapivě dost času, takže jsme prochodili park, vlezli jsme kam jsme mohli… Jenom škoda, že jsem v parku neobjevila žádné informační tabule, nebo aspoň krátké noticky k tomu co je k parku k vidění.

V pravidelných intervalech mi trauma způsoboval řev linoucí se ze silnice, kdy jsem čekala že zpoza plotu vyletí kolo, volant a zmrzačený závodník.

Zahrady kolem zámku jsou krásné udržované.

Zámek sám je přestavený gotický hrad nejspíš z roku 1220. Stejně jako na Veveří se tam protočili pánové ze Žerotína, Kunštátu a Lomnice. V roce 1752 získal panství rod Haugwitzů. Ti panství pozvedli hlavně po kulturní, ekonomické a hospodářské stránce.

Náměšť ale má co nabídnout hlavně muzikantům. Za Jindřicha Viléma III. vznikla zámecká kapela s více než třiceti instrumentalisty, 24 sboristy, 9 sólisty, ale co je podstatné – i s pravidelným barokním operním provozem. 18. století je sice kultuře nakloněno, ale stálé hudební tělesa, navíc pravidelně provozující operní repertoár, ještě nebyly úplně běžné.

Jindřich Vilém III. byl sám skladatel a mezi jeho kamarád ze studií pařil třem Christoph Vilibald Gluck. Antonio Salieri na zámku často pobýval a hraběti věnoval své Rekviem, které mělo premiéru v zámecké kapli. Po smrti Jindřicha Viléma III. zámek spravoval jeho syn Karel Vilém, který byl sice také muzikant ale jeho hospodaření vedlo k rozpuštění kapely. Věčná škoda, v této době totiž byla Náměšť stejným významným hudebním centrem jako třeba zámek v Kroměříži, Jaroměřice nad Rokytnou, Holešov…

Haugwitzové na zámku zůstali až to konce druhé světové války, kdy jim zámek sebrali a zestátnili. Do roku 1947 byl zámek moravským reprezentačním sídlem vlády, obzvlášť Beneš si prý zamiloval hlavně reprezentační prostory v prvním patře. od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti, ale kulturní památkou je zámek až od roku 2001.

Nedostali jsme se do obrovského skleníku, který je vlastně jednou z dominant hradu. Netuším jestli je zpřístupněný, ale když jsme se tam byli podívat my, byl obestavěný lešením a vypadal, že je v procesu rekonstrukce. Vynahradily to zahrady, které v době květu musí být žůžobájo.

I přestože jsme se dostali až na poslední prohlídku ve čtyři hodiny, slečna průvodkyně byla milá, nespěchala, srozumitelně vysvětlovala a pokud byla naprdnutá, že na ni vyšel poslední okruh, tak to na sobě nedala znát. Trochu mě mrzí, že nevyšel čas (ani peníze, haha) na zámeckou kavárnu, protože ta vypadala nesmírně příjemně.

Bližší info o zámku ZDE!