Pernštejn

Jsem ostuda. Velká. Pernštejn je takový kousek od Brna, mamina si dokonce pár kilometrů od něj koupila chalupu a já se tam za celý život nepodívala ani jednou. Proto jsem zajásala, když při pohledu do diáře padlo mé oko na volnou neděli. Drahouškova maminka navíc slavila narozeniny, takže jsme spojili příjemné a příjemné a vyjeli na narozeninový výlet.

Historie Pernštejna je o něco kratší než na Buchlově, leč delší než u Karlštejna. Hrad vystavili páni z Medlova někdy mezi léty 1270 – 285. Posléze se přejmenovali na Pernštejny, a to díky svému sídlu. Hrad totiž stojí na tzv. medvědí skále. Zkuste si vygooglit jak se německy řekne medvědí skála. Původní hrad byl mnohem menší než dnes, ale už tehdy stála dominantní břitová věž, obranný barbakán a předhradí (dneska jsou tam restaurace). Před rokem 1460 hrad vyhořel, následně se několikrát opravoval a dostavoval, vlastně tak aby vnitřní prostory i vnější dispozice korelovaly s tehdy moderními trendy. Navíc jisté dostavby byly třeba, protože palác stojící na skále už lze jenom obtížně rozestavovat, takže se různě připojovaly horní patra, výklenky a propojovaly se už stojící budovy.

1596 hrad prodává Jan z Pernštejna. Majitelé se střídali a hrad různě odkupovali, chvilku patřil i Lichtenstein-Kastelkornům o kterých jsem psala v článku o Telči. Kritickým, ale zároveň dost důležitým byl rok 1645, kdy hrad obléhali Švédi. Ti si špatně vyměřili vzdálenosti, takže jejich útoky zničili vrchní patro věže zvané Věž čtvera ročních období, místo které nakonec vznikla vyhlídková terasa.
Tu vybudovali až poslední majitelé hradu Mitrovští, kteří hrad získali v roce 1818. Za druhé světové války se přihlásili k německému občanství, neb v okolí měli továrny o které nechtěli přijít.
Kdyby věděli jak to dopadne, tak si to možná ještě rozmyslí, protože po válce jim na základě Benešových dekretů stejně všechno sebrali. Co je zvláštní tak fakt, že komunismus se hradu nijak zvlášť nedotkl. Byl zavřený, ale z depozitářů nic nezmizelo a tak se s klidem mohl v roce 1995 prohlásit za Národní kulturní památku.
Naše návštěva proběhla volným poklusem. Přijeli jsme totiž něco málo před čtvrtou, což mě, která potřebuje na prohlídky areálu tak půl dne, trochu trhalo žílu, ale narozeninový oběd, je narozeninový oběd. První nádvoří na němž jsou restaurace, záchodky a zbytky bašty a brány jsou volně přístupné, takže pokud někoho kopec zmůže natolik, že další výstup už nechce absolvovat, tak i tady se jakž takž dá zabavit. Za mostem se nachází pokladna, kde vám příjemná slečna pokladní prodá vstupenky na jeden z hradních okruhů, nebo na nádvoří.
Prohlídka nádvoří je bez průvodce a za padesát kaček. Ti kdož si koupí lístek na prohlídky interiérů, mají nádvoří v ceně, což jistě potěší kdejakého skrblíka. Na nádvořích se lze potěšit pohledem na výstavu zbraní, která je umístěná v bývalé sýpce, která v roce 2005 vyhořela, následně se opravila a instalovali zde výstavu zbraní, dle původních návrhů hraběte Mitrovského, takže se můžete pokochat tím jak se dříve vystavovaly zbraně pro potěchu šlechty. Dá se jít i do hladomorny, což jsme nestihli, nebo do hradní kaple, která je krásná a nádherně zdobená.
Co mě na nádvoří mrzelo, byl nedostatek doplňujících informací. Kdyby se sem tam (alespoň u hladomorny a kaple) nainstalovaly informační cedule, jistě by to bylo jenom ku prospěchu věci. Nepoučený návštěvník, totiž jenom prochází a neví. S cedulemi nejdál dojdeš. I v areálu vnitřního hradu, kam se tedy může jenom se vstupenkami (na nádvoří, nebo na prohlídku) se najdou kavárničky. Třeba stylové Kafíčko na dvorečku. Dají se splašit i suvenýry.
Zpod hodinové věže se vychází na prohlídky interiérů.
Okruh Od gotiky do 20. století je asi na hodinu a půl a za necelé dvě kila procházíte veškeré přístupné části hradu. Skutečně od nejstarších částí se doberete až k dvacátému století. Místnosti jsou pěkně zrekonstruované, zařízené. Hned z kraje se začíná v sále se sklípkovými klenbami, o těch jsem psala už u Telče, nebo Slavonic. Vlastně na těch nejznámějších propagačních fotkách interiérů najdete především tuhle klenbu. A je žůžolabůžo. Doporučuju. Co mě mrzelo, je fakt, že černá kuchyně je nepřístupná a dá se do ní jenom nakouknout, ale přes to nejede vlak.
Okruh Z věže do knihovny je okleštěná verze předchozího okruhu. Trvá jenom padesát minut, vynechává se druhé a třetí patro, snad by se dalo říct, že je proto vhodnější pro děti. My jsme ale byli na prvním okruhu, neboť chceme vždycky vidět všechno.
Co ale děti potěší rozhodně je okruh Ztratila se Bílá paní. Ten se sice musí rezervovat dopředu (i u jednotlivců) ale dětičky během prohlídky řeší záhady a na konci se jim ukáže i Bílá paní v celé kráse.
Nás prováděla slečna Terezie Čermáková. Jednak byla moc hezká, jednak byla moc šikovná. Dokonce jsme nelenili si vyptat jméno a poslat pochvalný e-mail. Měla krásný projev, nerozčilovala se, byla příjemná a velmi schopná. Dokonce i naše věčné šeptání (považuju za nutné svého muže upozornit na každou zajímavou spáru ve zdi) ji nerozhodilo.
Co se týče jiných zážitků, tak jsme pohrdli restaurací v areálu hradu i jinde. Dole pod hradem na krásném novém parkovišti (60,-/den/auto) jsme si jenom dali malinovku, neboť paní nám vysvětlila, že bojkotuje nadnárodní korporáty a Colu nevede.
Více informací o hradu najdete ZDE!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek