Pozor, zákruta!

19. února jste mě mohli zastihnout v Technickém muzeu v Brně. Vyrazila jsem se podívat na vernisáž nové expozice Pozor, zákruta!, která mapuje automobilismus v zemích východního bloku z období  komunismu.

Kurátorka Sylvie Zouharová-Dyková představila koncept celé expozice, od roku 2004 totiž Technické muzeum v Brně cíleně sbírá auta, které se v komunistickém Československu vyráběla, prodávala, opečovávala a vylepšovala. Některé z nich je teď možné v nové stálé expozici vidět. 

Téma je to nadčasové a pokud vím, tak i vcelku ojedinělé. Žádnou podobnou velkou expozici jsem nedohledala, ani si nevzpomněla. 

K vidění jsou tedy auta česká, a to jak ty které známe ze silnic, tak i rarity, které třeba vznikly pouze jako prototypy. Třeba taková EMA, první český elektromobil. (A Tesla se může jít zahrabat!)

Vernisáž se týkala ovšem pouze první části expozice, druhá místnost je staronová a představuje automobilismus v Čechách od nejstarších kousků. Tedy vozy z přelomu století a první republiky. Společně představuje expozice komplexní pohled na automobilismus, auta, jejich vliv na společnost ve 20. století od jeho začátku, do samého konce. 

Autorům expozice se podařilo implementovat i prvky jako je české kutilství, vliv aut na rodinný život, kdy každá rodina svého plechového miláčka opečovávala, hýčkala, opravovala a vylepšovala, často svépomocí. 

Vystavené předměty jsou, kdo by to byl čekal, auta. Sem tam doplněné náznakovou instalací, třeba dovolenkového tábořiště, které si všichni pamatujeme z dětství. Nebo diorámy, jako v případě druhé místnosti. Tyhle instalace doplňují figuríny v dobovém oblečení.

V místnosti s auty z první poloviny 20. století se víc pracuje se stylizovanou výtvarnou složkou. Mě se moc líbila instalace motorek a kol nad hlavami návštěvníků. Motorky jsou naležato instalované v obrovském kole, přičemž ale popisky jsou snadno dostupné pro dospělého, který tak nezůstane ochuzený o informace. 

Stejně tak jsou v této místnosti samotné auta doplněné o válcové vitriny se součástkami, u kterých je ovšem problém, že některé z popisek nejsou vůbec vidět. Ovšem všechna auta, tedy to hlavní, jsou viditelná dobře ze všech stran.

Expozice funguje, rozdělení na dvě poloviny a jejich odlišné výtvarné zpracování podtrhuje sdělení, ale zároveň jsou obě části propojené stejným grafickým zpracováním panelů a popisek jednotlivých automobilů. Možná je to detail, ale detail na který se často zapomíná. Popisky u aut obsahují technické parametry a trochu toho povídání pro nás, co auta rozlišujeme dle barvy. Na sloupech jsou pak informační panely s informacemi právě o kutilství, vlivu aut na život lidí v komunistickém Československu a podobně. Všechno je ve vhodné výšce, dobře čitelné, předávané množství informací je adekvátní, aby neodradilo, ale případně nalákalo návštěvníka zjišťovat si víc. 

Všechny vystavené auta jsou originály, jsou v parádním stavu, naleštěné, jen vyjet do ulic. Nejsou nijak oddělené od návštěvníků takže můžete procházet mezi nimi, zkoumat každý úhel a co je nejlepší – na začátku expozice je košíček s bavlněnými rukavicemi a když si jednu natáhnete, tak si na ty auta můžete i sáhnout. Netřeba dodávat, že jsem toho řádně využila. Jedinou výjimkou jsou tři auta hned u vstupu, kdy se jedná o skutečně nenahraditelné prototypy (stojí tady i zmíněná EMA) na které se sahat nesmí. Do žigulíka se dá i posadit, vyfotit a zavzpomínat na staré časy. 

Mě se nejvíc líbila Volha GAZ M21, nádherné auto. Stála u něj taky krásná slečna, jenže ta v expozici nezůstane, manekýnky v dobovém oblečení byly jenom na vernisáži. 

Po expozici je trasa vedená spíše intuitivně, nikde není daný směr prohlídky, sami si volně procházíte. Jediná věc, která může naznačit, kudy byste se měli ubírat je trasa edukačního programu Dvacátým stoletím, na kolech proletím!, který spoluvytvářela moje báječná kamarádka Lucka. Na stojanu, u rukavic, jsou k dispozici pracovní listy a tužky, se kterými je možné procházet expozicí a plnit úkoly. 

Celým programem děti provází právě elektromobil EMA, úkoly spočívají ve vyhmátnutí informací z expozice, panelů a podobně. Program cílí na děti prvního stupně, pro ty nejmenší je v expozici i malá závodní dráha, kde můžou drandit s auty, pro ty větší je v druhé části expozice simulátor z autoškoly. Bohužel nebyl v provozu, takže mám důvod se do muzea vrátit. Pracovní list sám o sobě je pěkně zpracovaný, graficky přehledný, se super vychytávkou na závěr (ale o té až skutečně na závěr).

Informací je v expozici tak akorát, jak už jsem psala výše, pokud je někdo extrémní fanoušek, může zamířit k některému z infopointů, kde na dotykové obrazovce zvolí co ho zajímá. K dispozici jsou rozšířené informace z panelů a popisek, dobové fotografie a videa. Jen je trochu škoda, že zvuk videí se přehlušuje s puštěnou hudbou. 

Některé z informačních textů v prvorepublikové části expozice jsou špatně čitelné a jak už bylo zmíněno popisky ve „válcích“ někde nejsou vidět vůbec.

Pro cizojazyčné návštěvníky jsou k dispozici texty v angličtině, které vypadají strašně, ale pro potřeby průchodu expozicí jsou OK. 

Muzeum je bezbariérové, expozice v přízemí, takže dosažitelná pro všechny, na nově otevřenou expozici jsem nenašla po městě žádné plakáty, Internet taky mlčel, nebýt Lucky tak o expozici nevím, což je škoda. Ve výsledku jediná propagace, kterou jsem zaznamenala, je banner před muzeem stylově umístěný na autě.

Mě se expozice líbí hodně a považuju ji za hezké zahájení výstavní sezony 2018 která bude přecpaná expozicemi a výstavami o vzniku republiky a první světové válce, takže je fajn zahájit rok nad jiným tématem.
A ono slibované zakončení pracovního listu o kterém jsem psala? Děti (nebo i rodiče) totiž jako poslední úkol mají napsat krátkou básničku o některém z aut a nechat ji na nástěnce v muzeu s možností vyhrát lákavé ceny.
Nelenila jsem a napsala taky jednu:

Informace o muzeu a expozici jsou ZDE!
A klasicky plakát, dostupný ze webovek muzea…