Někde mezi vlnami koronaviru jsme se rozhodli využít opakované nabídky mého báječného kamaráda Matěje (znáte ho třeba odsud) a vyrazili jsme na výlet. Protože proč si nezajet na otočku z Mikulova do Prahy, že?
Protože cesta je daleká, a D1 zrádná trvám na tom, že sebou vezmeme psa, protože Winternitzova vila, která je naším cílem má mimo jiné zahradu a taky si chci aspoň jednou v životě pořádně zamuflonit a trvat na tom, že pes je moje emocionální podpora a musí se mnou na prohlídku.
Do Prahy jsme přijeli v pohodě, velmi překvapivě se nám povedlo zaparkovat přímo před vilou (bonusové body) a už jsme se hrnuli za Matějem na pokladnu.
(Řidičovo intermezzo: Vila se nachází v pražské čtvrti Černý vrch, s nádherným výhledem na Vyšehrad. Dá se tam pohodlně zaparkovat a především sjet přímo z okruhu. Bez navigace, nebo absolutní znalosti pražské dopravy a jednosměrek ale ani ránu!)
Vyhmátli jsme na návštěvu vzácně slunečný den, takže jsme si před prohlídkou prochodili zahradu. Která je luxusní! Malinká, ale luxusní! Dokážu si ji představit v létě v plném květu. Nebo tam uspořádat pártošku.
Na zahradě každopádně prohlídka začíná a ukazují se tam některé z typicky Loosovských architektonických prvků. Vila je ostatně poslední realizovanou stavbou podle návrhu Adolfa Loose. Byla postavena v roce 1932 na zadání JuDr. Josefa Winternitze jako jeho nové rodinné sídlo.
O rok později se Winternitzovi mohli nastěhovat do nové vily, kterou však užívali pouze do roku 1941, kdy jim byla odebrána. Celá rodina byla v roce 1943 odvezena do Terezína (posléze do Osvětimi), zatímco ve vile se etablovala mateřská škola.
Po válce se z koncentračního tábora domů vrátila pouze manželka Josefa Winternitze Jenny a dcera Suzanna. Josef Winternitz i syn Petr byli zavražděni v plynové komoře. Jenny požádala o vrácení rodinného majetku včetně vily, stát ovšem zatížil majetek exekucemi a daněmi, které nebyly schopné zaplatit. Proto uzavřely dohodu o darování vily státu s pardonem na exekuce. O vile se pak potomci dozvěděli až v roce 1991 a požádali o její navrácení. Zrekonstruovali ji do její původní podoby a od roku 2017 otevírají vilu veřejnosti.
Potud historie. My jsme si prochodili vilu horem spodem, podívali se kam jsme mohli. V posledním patře je kromě naprosto boží terasy s nejlepším výhledem instalovaná expozice představující historii vily a její architekturu, která je typicky loosovská zejména díky práci s takzvaným raumplanem. Raumplan je koncepční uvažování a dělení domu, nikoliv na patra, ale na jednotlivé místnosti, které se skládají do sebe podle jejich plánovaného významu a využití. (Loosovy schody které tohle všechno mají propojit, to je kapitola sama pro sebe.)
Z prohlídky s Matějem jsem si zapamatovala zejména moudro: „Loos studoval architekturu v Drážďanech odkud si místo diplomu odvezl kapavku.“
Moc se mi líbí integrované vychytávky ve vybavení domu, které jsou zejména v hlavní obytné části. Taky jak nemusím modernu a vůbec tady ten funkcionalistický nábytek, tak v kombinaci s prostorem a vilou celkově to dává smysl a je to skoro až krásné.
Ve vile se dá projít jenom tak samostatně a to vždycky od neděle do středy. Pokud chcete komentovanou prohlídku, a já ji vřele doporučuji, tak máte šanci o vybraných víkendech. Všechno o prohlídkách taky najdete na webu vily. Kromě prohlídkových okruhů vsadili na bohatý program, takže ve vile se pořádají koncerty, divadelní představení, krátkodobé výstavy nebo taky přednášky o dějinách umění pro širokou veřejnost. Něco z toho se teď přeneslo do online prostoru, takže se vyplatí sledovat i sociální sítě vily, aby vám nic neuniklo.
Co se jídla týče, tak jsme se spokojili s protekčním kafíčkem právě na té boží terase, ale Matěj vzkazuje, že on jako průvodce nedá dopustit na restauraci Na Vinici.
Namísto obligátního selfíčka, které jsme nestihli, vám posílám svoje dva drahoušky na vilové terase.
discount tadalafil tablets