Winternitzova vila

admin13. 11. 2020

Někde mezi vlnami koronaviru jsme se rozhodli využít opakované nabídky mého báječného kamaráda Matěje (znáte ho třeba odsud) a vyrazili jsme na výlet. Protože proč si nezajet na otočku z Mikulova do Prahy, že?

Protože cesta je daleká, a D1 zrádná trvám na tom, že sebou vezmeme psa, protože Winternitzova vila, která je naším cílem má mimo jiné zahradu a taky si chci aspoň jednou v životě pořádně zamuflonit a trvat na tom, že pes je moje emocionální podpora a musí se mnou na prohlídku.

Do Prahy jsme přijeli v pohodě, velmi překvapivě se nám povedlo zaparkovat přímo před vilou (bonusové body) a už jsme se hrnuli za Matějem na pokladnu.

(Řidičovo intermezzo: Vila se nachází v pražské čtvrti Černý vrch, s nádherným výhledem na Vyšehrad. Dá se tam pohodlně zaparkovat a především sjet přímo z okruhu. Bez navigace, nebo absolutní znalosti pražské dopravy a jednosměrek ale ani ránu!)

Vyhmátli jsme na návštěvu vzácně slunečný den, takže jsme si před prohlídkou prochodili zahradu. Která je luxusní! Malinká, ale luxusní! Dokážu si ji představit v létě v plném květu. Nebo tam uspořádat pártošku.

Na zahradě každopádně prohlídka začíná a ukazují se tam některé z typicky Loosovských architektonických prvků. Vila je ostatně poslední realizovanou stavbou podle návrhu Adolfa Loose. Byla postavena v roce 1932 na zadání JuDr. Josefa Winternitze jako jeho nové rodinné sídlo.

O rok později se Winternitzovi mohli nastěhovat do nové vily, kterou však užívali pouze do roku 1941, kdy jim byla odebrána. Celá rodina byla v roce 1943 odvezena do Terezína (posléze do Osvětimi), zatímco ve vile se etablovala mateřská škola.

Po válce se z koncentračního tábora domů vrátila pouze manželka Josefa Winternitze Jenny a dcera Suzanna. Josef Winternitz i syn Petr byli zavražděni v plynové komoře. Jenny požádala o vrácení rodinného majetku včetně vily, stát ovšem zatížil majetek exekucemi a daněmi, které nebyly schopné zaplatit. Proto uzavřely dohodu o darování vily státu s pardonem na exekuce. O vile se pak potomci dozvěděli až v roce 1991 a požádali o její navrácení. Zrekonstruovali ji do její původní podoby a od roku 2017 otevírají vilu veřejnosti.

Potud historie. My jsme si prochodili vilu horem spodem, podívali se kam jsme mohli. V posledním patře je kromě naprosto boží terasy s nejlepším výhledem instalovaná expozice představující historii vily a její architekturu, která je typicky loosovská zejména díky práci s takzvaným raumplanem. Raumplan je koncepční uvažování a dělení domu, nikoliv na patra, ale na jednotlivé místnosti, které se skládají do sebe podle jejich plánovaného významu a využití. (Loosovy schody které tohle všechno mají propojit, to je kapitola sama pro sebe.)

Z prohlídky s Matějem jsem si zapamatovala zejména moudro: „Loos studoval architekturu v Drážďanech odkud si místo diplomu odvezl kapavku.“

Moc se mi líbí integrované vychytávky ve vybavení domu, které jsou zejména v hlavní obytné části. Taky jak nemusím modernu a vůbec tady ten funkcionalistický nábytek, tak v kombinaci s prostorem a vilou celkově to dává smysl a je to skoro až krásné.

Ve vile se dá projít jenom tak samostatně a to vždycky od neděle do středy. Pokud chcete komentovanou prohlídku, a já ji vřele doporučuji, tak máte šanci o vybraných víkendech. Všechno o prohlídkách taky najdete na webu vily. Kromě prohlídkových okruhů vsadili na bohatý program, takže ve vile se pořádají koncerty, divadelní představení, krátkodobé výstavy nebo taky přednášky o dějinách umění pro širokou veřejnost. Něco z toho se teď přeneslo do online prostoru, takže se vyplatí sledovat i sociální sítě vily, aby vám nic neuniklo.

Co se jídla týče, tak jsme se spokojili s protekčním kafíčkem právě na té boží terase, ale Matěj vzkazuje, že on jako průvodce nedá dopustit na restauraci Na Vinici.