Muzea ONLINE – Obsah, to je oč tu běží

Zatímco minulý článek ze série Muzea ONLINE byl hlavně zlostný výkřik, teď je čas podívat se na věc trochu koncepčně.

Back to basics

Tak nějak doufám, že nemusím zobecňovat už zobecnělé a připomínat již mnohokrát připomínané. Pokud někomu vážně, vážně, vážně chybí marketingový základ, doporučuju jakoukoliv markeťáckou bibli od Kotlera (třeba tuhle, tu mám já a nedám na ni dopustit). Ale ze startu, jakýkoliv marketing (i ten online) stojí na pěti jednoduchých pilířích:

  • Produkt – to co nabízíte, v případě muzeí jsou to výstavy, expozice, edukace, konference, přednášky, publikace,…
  • Cena – kolik ta sranda stojí, jasně, že si kolikrát jako příspěvkovky nemůžeme vymýšlet kam až bychom chtěli stlačit výši vstupného, na druhou stranu dotace jsou dotace a možnost dofinancovat něco z dotace a pak to prodávat pod cenou, to je výhoda, kterou tržní sektor nemá.
  • Distribuce – tady jsme limitovaný, jak se k lidem dostaneme jinak než když si k nám pro ten produkt přijdou? Naštěstí doba digitální už zasáhla i muzea a my sledujeme nejrůznější virtuální prohlídky, digitalizované sbírky, online náhledy, které návštěvníkovi ale NEMAJÍ nahradit plnohodnotnou návštěvu. My je tímhle způsobem chceme NAVNADIT, aby zvedli zadek a přišli fyzicky.
  • Propagace – to je to, kde spousta muzeí naráží. Ono fakticky už nestačí vylepit plakát na vstupní dveře muzea, nebo na veřejný plochy na náměstí. Navíc celá tahle série směřuje k online marketingu, takže je jasné, že těch kanálů existuje spousta, a ikdyž jeden nemusí využívat všechny, jenom proto, že to nějaká Soldánová říká, tak je vždycky fajn vědět co jsou naše možnosti.
  • Lidi – zaměstnanci, přidávají hodnotu produktu svou erudicí, znalostmi, praxí, zápalem, smyslem pro firemní politiku (jop i muzea by měly mít firemní politiku), prostě kvalitní zaměstnanec se podepíše na kvalitě produktu.

Pro nás je dneska klíčové jak ten náš PRODUKT komunikovat za pomocí PROPAGACE. Hlavně té ONLINE.

Sex, drogy a skandály? V muzeu?

Super je, že jak praví nadpis článku – obsah je to co prodává. Chytlavý příběh, kterých naštěstí máme plný muzea. Ono je totiž trochu jiná liga horkou jehlou vymýšlet příběh za menstruačními vložkami, nebo úrokovou sazbou hypotéky a jenom nějak pěkně naformulovat příběh sbírkového předmětu, který vlastní historii (a tedy ten příběh) už dávno má. Muzea a potažmo celá kultura můžou těžit z toho, že jejich produkt stojí na příbězích. Vlastně je jenom třeba ty příběhy dostat za hranice budovy. A tady je ten problém, kde většina institucí naráží. Možná si to pamatujete z konference Focal Point, kde jsem vznesla dotaz jak muzea svoje příběhy komunikují a nikoho z panelistů nenapadlo ani uvažovat za zdmi toho svýho domečku. No a internety jsou k distribuci příběhů vlastně ideální.

Samozřejmě dá se namítat, že dneska prodává jenom sex, drogy a skandály a tomu, že muzea nemohou konkurovat. Ale mohou. Zaprvé ruku na srdce, ty skandální předměty máme v depozitářích všichni. Zadruhé sex na netu nikoho nezajímá, pokud zrovna nejde o specializované stránky začínající na P. A pokračující ornhub. Drogy to samé. Digitální stopa je bestie, takže si každý dává pozor, aby náhodou do vyhledávače nenaklikal, něco, co mu v budoucnosti vynese mínusové body v čínském hodnotícím programu.

Obsah pro muzea se tedy tvoří sám. Zapojte do hry svoje odborné pracovníky, třeba z nich vymáčknete něco kreativního. (Mým hrdinou je kolega národopisec, který pojal můj příchod jako příležitost a zásobuje mi sociální sítě neuvěřitelným materiálem, ať už jde o dobové fotky doplňující výstavy, nebo videa ze současných fašanků, na které stejně musí jezdit v rámci odborné činnosti.) Přemýšlejte, propojujte, tvořte.

Video za tisíc slov, má-li pod dvacet vteřin

Chcete-li se prezentovat pomocí textu (a o tom bude taky řeč) snažte se, aby na každých portálech byl text originální. Jistě klíčová slova by se měla v ideálním případě shodovat, ale duplicitní text, který je identicky nahraný na patnácti webech a ještě ho kopírují redakce místních plátků, vyhledávače zase penalizují. Je to práce navíc, je to strašná pruda, je to vyčerpávající (Přísahám bohu, že už jsem napsala tolik statí na téma Regionální muzeum v Mikulově je príma, všichni přijďte!, že už nevím jak se jmenuju.)

Chcete-li se prezentovat pomocí obrázků, směle do toho! Obrazový obsah je populární (hlavně na sociálních sítích), lidi ho chtějí a sdílejí. A to zase chcete vy. Obrázky ale vybírejte pečlivě. Já chápu, že je třeba čas od času někde odprezentovat plakát, na kterém si Janča odvedle z kanceláře botaniky, dala tolik záležet v Malování, ale ruku na srdce – dneska ty plakáty už taky musí nějak vypadat. Pokud to jde, grafiky zadávejte, nebo si najměte někoho, kdo tomu hoví. Obrázky typu fotky by bylo lepší kdyby vyráběl taky někdo kdo má aspoň trochu výtvarnýho citu. Lepší vymazlená fotka jednou za čas, než kompoziční bordel (a navíc ještě máznutej) třikrát tejdně. Pracujte s tím co máte. Jedna z nejpopulárnějších stránek Classical Art Memes udělala pro umění tolik co nedokázalo pět posledních generací kurátorů celýho světa. Využijte svoje sbírky, hrajte si, buďte vtipní a originální! (Já se třeba bavím tím, že vyrábím GIFy z našich portrétů, které hodlám použít pro nějakou kampaň. Takový mrkající kardinál František von Dietrichstein, je neuvěřitelně boží.)

Video obsah, to je kapitolka sama pro sebe. Obecně platí, že videa mají největší dosahy. Lepší než obrázky. Lepší než texty. Dnešní doba je doba audiovizuální. A zase platí, že:

  • Promo videa na webovou stránku Centrály cestovního ruchu si necháme točit od profíků.
  • Video pozvánky na výstavy, expozice, obsah na YouTube ten by měl taky nějak vypadat. Netvrdím, že musíte tři čtvrtiny rozpočtu vyházet za drony a kamery, ale aspoň jednu kvalitní zrcadlovku a rychlokurz Jak natočit video, aby nebylo blbý, do toho byste zainvestovat mohli.
  • Sociální sítě a videa jsou nejvděčnější. Nikdo nečeká suprduprčupr kvalitu, nikdo nechce koukat na video delší než dvacet vteřin (smutná pravda). Točte jako diví, buďte vtipní! A originální! Sociální sítě snesou všechno, navíc rychle zapomínají, takže i nepovedené pokusy rychle zmizí v propadlišti dějin. A kdyby ne, tak z nich bude virál a bude se o vás všude mluvit a to přece chceme.

Když depozitáře nestačí

Ono se jednoduše vyrábí (a ještě jednodušeji doporučuje) obsah spojený s výstavami, nebo akcemi, když nám sezona běží. Ale co se zbytkem roku? Ona to totiž není sranda, mít zavřeno čtvrt a více roku a zároveň doufat, že na nás lidi nezapomenou.

Rada je jednoduchá. Personalizujte! Souvisí to s brandbuildingem, kterýho se taky dotkneme někdy příště, ale lidi prostě rádi šmírujou. Dejte jim možnost nahlídnout za brány muzea. Do depozitáře. Představte jim lidi, kteří ty výstavy vymýšlí (a modlete se, že máte osvícenější kolegy, ti moji nejdřív chtěli, ale když jsem vytasila foťák, hodili zpátečku, že si neuvědomili, že chci fotit je… :-)). Naplánujte si seriály související s muzeem, ale taky tím co zajímá obyčejný lidi (nejúspěšnější seriál loňského roku byly Facebookové posty Vánoce v muzeu, kam jsem nahrávala fotky našich nových přírůstků s krátkým komentářem kde jsme k tomu přišli, co to je, apod., a to prosím ty předměty ani nejsou a nebudou nikde vystavené).

Vytvořte příběh nejenom pro jednotlivé výstavy a expozice, ale i pro muzeum jako takové a ten prodávejte. Mě teď neuvěřitelně baví kampaně a prezentace některých divadel, které pochopily a brandujou jak o život (schválně sledujte třeba Slovácké divadlo, nebo HaDivadlo).

Příběhy jsou super. Muzea jsou plná příběhů. Vy jako PR muzeí máte vlastně nejjednodušší úkol ze všech – ty příběhy vzít a přežvýkat je lidem venku. Což je teda o poznání úkol, než mají všichni ti chudáci v reklamkách, kteří se snaží vypotit chytlavou historku za proteinovou tyčinkou a ergonomickém nástavci na cyklistické sedlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *