V první řadě je dobrý si uvědomit k čemu vám ty socky mají být. Nehrňte se do toho, jenom proto, že ředitel muzea objevil internety a zatoužil mít muzejní stránku. Myslete, než založíte a postnete první mázlý obrázek.
Markeťáci po celým světě pracují s fiktivním klientem. Definují si cílovou skupinu, pro koho to dělají a aby se jim to lépe komunikovalo, vytvoří podle toho fiktivního člověka. Muzea s cílovkami nepracují. Věřte mi! Pokud vy ano, máte moje nehynoucí díky a obdiv. Už jsem tolikrát slyšela My chceme aby přišli všichni, že se mi z toho dělá blbě.
Definujte si cílovou skupinu a vytvářejte fiktivní klienty. Nadefinujte si, pro koho děláte tu kterou výstavu, akci, edukační program. A následně se vám výrazně zjednoduší i práce se sociálními sítěmi.
(Práce s cílovými skupinami se netýká jenom onlinu… Pokud budete vědět na koho cílíte, můžete konkrétně pracovat s dalšími propagačními kanály, které cílí přesně na vašeho potenciálního zákazníka a díky tomu nebudete vyhazovat prachy do luftu jak ožralý Bulhar.)
Nejlepší věc na sociálních sítích je fakt že jsou instatní. Živelný. Neustále se měnící. Já jsem za dvanáct let na Facebooku zažila asi deset výraznejch proměn. (No fakt, nejprve sloužil ke sdílení podnětných myšlenek jako Já se nudím! a vyplňování „zábavných“ kvízů typu Zjisti která postava ze seriálu Přátelé jsi ty!, teď je z toho virtuální druhorealita se vším všudy a především v mý sociální bublině už jenom nástroj pro marketing.)
Fakt, že se socky tak rychle mění ale nahrává jedný věci – můžete si dovolit vyzkoušet to co by vám jinde neprošlo ani náhodou. Můžete zkusit být vtipní, můžete zkusit být jiní, můžete zkusit být virální (svatý grál, nás všech co se onlinem zabýváme). Blbněte a hrajte si, proto jsou sociální sítě stvořený. (Nejsnazší cesta do pekel je snaha institucionalizovat sociální sítě – tedy snaha schvalovat každý příspěvek v plénu vedení a autorizovat každou fotku. Pokud chcete dělat sociální sítě, stanovte si nějaký pravidla, sepište směrnici a dělejte dál bez schvalovacích koleček. Maximálně si nechte schválit postplán na každý měsíc, ale mějte připravený argumenty proč postujete co postujete. Vysvětlete vedení co jsou to gify a meme a proč to lidi milujou. Pokud chcete postovat něco jooo kontroverzního, tak budiž, poraďte se, ale NE U KAŽDÉHO PŘÍSPĚVKU.)
Mega boží je v tomhle marketignové oddělení IKEA, které dokáže vyplodit geniální reakce na současné dění v řádu hodin. Jistě, pokud nemáte marketingové oddělení jako IKEA, bude se to dělat trochu hůř, ale vy máte oproti IKEA značnou výhodu. Vy máte depozitáře plný příběhů, na kterých můžete stavět.
A propos příběhy, to je oč tu běží. Stavějte na příbězích. Suché sdílení plakátů už nikoho nezajímá a většina lidí je automaticky přeskakuje. A zatímco za pojištěním, nebo tampony se příběh hledá trochu komplikovaně, v muzeu máte statisíce předmětů, z nichž jeden každý ten příběh má. Vám stačí je jenom vzít a převyprávět. Když se podívám do svojí průvodcovské historie, tak na Buchlově je vystavená preparovaná kostra koně. Vsadím svoje oblíbený botičky, že nikdo z návštěvníků nedokáže říct komu ten kůň patřil a ve kterém (aspoň) století žil, ale všichni vám řeknou, že to je ten kůň, který předběhl vlak. Popularita příběhů vysvětluje i legendy, pověsti a podobně. Lidé se učí vyprávěním příběhů, předávají si zkušenost, příběhy tvoří kostru každé lidské historie a potažmo tedy kulturní identity. Lidi lační po příbězích. Ideálně čím dramatičtější, tím lepší. Na příbězích postavíte obsah, který bude lidi bavit a donutí je se k vám vracet.
U mě standardně největší úspěchy slaví seriály z místní historie. Nic moc složitého, kolega z fotografického depozitáře dodá 5-10 dobových fotek a ke každé napíše dvě tři věty. Loni na podzim jsme postovali seriál Mikulovsko před sto lety, který doplňoval výstavu o životě v regionu mezi léty 1918-1939. Když to napíšu takhle tak nic moc, co? Ale díky seriálu, kde se objevovaly dobové fotky a zmínky o tom, jak to tady vypadalo před sto lety po konci první světové války, jak se stahovaly armády, jak místní zakládali výbory, aby mohli zůstat součástí monarchie, to slavilo neuvěřitelný úspěch a raketově to nastartovalo naše muzejní facebooky.
Nejlíp prodává sex, skandály a humor. Vzhledem k tomu, že sex ani skandály, nejsou mezi současnými muzejníky příliš populární (vážně mám občas pocit, že by spousta muzejníků a historiků byla nejradši, kdyby se tyhle „problematické“ témata v historii vůbec neobjevovaly), postavte to na humoru. Dokažte lidem, že muzea už dávno nejsou nudná, stuchlá a protivná místa, kde na vás zlé kustodky budou vrhat nepřátelské pohledy. Muzea umí být zábavná, umí být sexy, umí rozesmát. Všichni se rádi smějí a pokud půjde o humor inteligentní, tak jen do toho. Milionkrát radši budu sledovat muzeum, který si umí udělat legraci a ráda se tam pojedu podívat, než muzeum, které zuby nehty trvá na serióznosti za každou cenu a nedokáže se na sebe podívat s nadhledem.
(A vtipy mají rozhodně větší potenciál státi se virálními, just saying…)
Minulý článek o sociálních sítích najdeš ZDE. Celá série se postupně objevuje ZDE.