Jsem přetažená. A unavená. A vůbec nestíhám. Celý svět se proti mě spikl a na poslední ročník mám nejvíc práce.
Psát 4 diplomky nestačí. Ještě k tomu, musím udělat dva výzkumy, odbýt si praxi, být krásná, úžasná, výkonná, nestěžovat si a napsat odborný článek.
Ten je výstupem z konference o které jsem psala ve článku Ponořeni do muzeologie. V životě by mě ovšem nenapadlo, že existujou lidi, co vás bez jakékoliv omluvy nechají utopit.
Dnešní článek, je vlastně bohapustou stížností na všechny a všechno, kdož nejsou schopní plnit si své povinnosti a já na to doplácím.
Na konferenci jsme utvořili skupinky. Osmičlenné. Tyto skupinky, krom aktivit během konference, měly stvořit dvou- až čtyřstránkový článek na zadaná témata. Počítejte se mnou. Kdyby každý člen skupiny napsal jeden až dva odstavce, máme hotovo a není co řešit.
Deadline byl stanoven, vzhledem k uzávěrkám onoho časopisu, který nás bude publikovat, na 15. listopadu.
Od 1. listopadu jsem bombardovala českou i rakouskou stranu e-maily, že se nám to blíží. Sepisovala dokumenty s podklady a rozesílala je na všechny světové strany.
Bylo mi to k něčemu? Nebylo.
Jedinou reakcí, byla zpráva od kolegy Franze, že jak to teda má být dlouhé a jeho následný elaborát, který by obstál možná jako slohovka žáka druhého ročníku střední školy.
Nikoliv jako odborná publikace na vědecké téma.
A tak dva dny před deadlinem sedím, snažím se napasovat Franzovy nesouvislé výkřiky a Lukášovy nedocitované citace do souvislého článku.
Je dobrý, doufám. Zatím se mi tak aspoň jeví.
Ale pohrávám si s myšlenkou odevzdat to sama za sebe. Proč bych měla ulehčovat život a práci někomu, kdo se na mě očividně vykašlali.
Já bych se taky k smrti ráda na všechno vybodla a jenom si psala diplomky a učila se na státnice.
Ale nemůžu, protože mám milion další práce, kterou je třeba udělat.
Jedna naše pedegožka se ptala, proč jsem zaujatá proti práci ve skupinkách. A tady je důvod. Když něco dělám sama, načasuju si to jak potřebuju. Když nestíhám, je to jenom můj problém. Když to pokazím a výsledek stojí za prd, je to jenom moje vina.
Skupinová práce kombinuje čas a práci mnoha lidí. Ne každý je zodpovědný, ne každý zvládá precizní time-management. Ale podělat práci dalších sedmi lidí, jenom proto, že jsem si blbě zorganizoval čas, je sprosté. Nebo hůř, jako v mém případě, všichni si to nezorganizovali a veškerá práce leží na jednom člověku. Ale kredit za to chtějí všichni.
Jsem zoufalá, pokud dneska v centru Brna potkáte mumlající si osobu, která čas od času zahrozí zaťatou pěstí k nebesům a pronese něco velmi sprostého, jsem to já. A nestíhám deadline.
