Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Studuji - tedy jsem

„Dobrý den, já jsem magistra umění.“

admin
Nebudu zastírat, že ten titulek zcela shrnuje obsah článku.

Pravidelní čtenáři, ale i ti nepravidelní, toho si nešlo nevšimnout, zaznamenali, že jsem měla v září dělat státnice. Na JAMU. Státní závěrečnou zkoušku na oboru Divadelní manažerství – Producentství, magisterský stupeň studia.
V neděli jsem si sbalila batůžek, notebook a s těžkým srdcem vyjela k domovu. Ona ani ta cesta nebyla bez potíží, to vám povím. Bez dálniční známky, jsem musela přes různá obskurní místa, jako je třeba Třebíč. A tam jsem právě narazila. Obrazně.
V Třebíči na mě totiž čekaly objížďky. A pak ještě další. A mobil s navigací se mi vybil. A bylo jedenáct. A tma. A já jsem byla unavená. A ty objížďky vedly přes všemožné vesničky, kde byl jeden barák a obecní blázen. A všichni spali. A já chtěla taky. A mám pokračovat?
Několikrát jsem chtěla s brekem zastavit, ale vědomí toho, že by mě v takové díře (jedno které, projížděla jsem spoustou děr) někdo přepadl, zamordoval a já kvůli tomu nedala ty státnice, mě nutilo pokračovat.
Dorazila jsem, našla náš nový krásný byt v přesně takovém stavu, v jakém jsem ho před čtrnácti dny zanechala a chtělo se mi brečet. (Muž mi později sdělil, že myslel, že přijedu v pondělí a velký úklid si nechal právě na pondělí.)
Lehla jsem a okamžitě usnula. 
Pondělí a úterý jsem místo usilovné přípravy na státnice strávila veselým hnízděním (IKEA je vážně obří a dá se tam vážně strávit celý den… a ztratit). Uklízela jsem, montovala nábytek, odpočívala, jedla a občas si vzpomněla s výčitkou, že bych měla makat na prezentaci do školy. 
Ve středu jsme jeli do Zlína. Vyřešit pojistku k autu. A muž mě tam chtěl taky, protože jak poznamenal, on tomu nerozumí a já tomu nerozumím o trochu míň. Jeli jsme, předali mojí matce narozeninové dary, jenom s dvouměsíčním zpožděním a jeli zpátky. Ve čtyři odpoledne mi začalo být zle z toho, že mám zítra v osm být nastoupená a připravená a mám houby. 
Sedla jsem a dávala dohromady prezentaci. Přísahám bohu, poprvé v životě jsem si připravila doprovodný text. Jinak jsem spoléhala na osobní kouzlo a okamžitou inspiraci. Ale ne u státnic. Po sepsání neuvěřitelně trapného doprovodného textu, u čehož jsem si uvědomila, že vůbec nevím o čem píšu a že naopak moc přesně vím, co mým pedagogům v té práci bude vadit a chybět, jsem se vrhla na prezentaci.
Instrukce byly jasné. Udělejte to zajímavý, sexy, neortodoxní, ať nás to překvapí. Hlavně ne v powerpointu, toho máme plné zuby.
A tak jsem v powerpointu udělala prezentaci, která byla zajímavá především tím, že to byla nejnudnější prezentace jakou jsem kdy vytvořila (a to beru v potaz i exporimenty z hodin informatiky na základce). 
S roztřesenými koleny a flashkou, která mi nosí štěstí jsem se ve čtvrtek 14. 9. 2017 v 8:30 dostala k fakultě. 
Podobně roztřesených nás tam bylo víc. Bylo nás pět.
A začaly jsme. První kolečko – obhajoby absolventských dokumentací a diplomek. Prošly jsme všechny. 
A pak to začalo. S půl hodinovým zpožděním druhé kolečko – prezentace a obhajoby producentských záměrů, tedy samotná státní závěrečná zkouška.
Šla jsem na řadu jako třetí. Pamatuju si jenom ty nepřátelské obličeje, výrazy znechucení z mé absolutně trapné prezentace a to, že jsem se na konci skoro rozbrečela. Upřímně řečeno kdyby to šlo jenom o trochu hůř, rozbrečela bych se úplně a spoléhala na to, že mě na JAMU ještě nikdo brečet neviděl a byli by z toho tak v šoku, že by mi státnice dali.
Vyhnali mě na chodbu, radili se nesnesitelně dlouhou dobu (aspoň z mého hlediska) a pak mě zavolali zpátky.
„Aničko, gratulujeme. Komise se usnesla, že blablabla.“ Od slova gratulujeme jsem neslyšela nic.
Takže to mám. Jednu státnice ze dvou, už by byly. V červnu mě čekají druhé magisterské na Masaryčce a pak kdoví, ten doktorát bych chtěla moc. A s touhle roční pauzou si nebudu pamatovat, jak zničená jsem byla na konci magistra. 

84 komentářů u „„Dobrý den, já jsem magistra umění.““

  9. Je to šílený!!! Strašně jste se mračili, pořád vrtěli hlavama, což jsem si vyložila jenom jako zoufalství nad svou blbostí. 😀 A mračíš se úplně hrozně nejvíc moc.

    Odpovědět

  10. Je to šílený!!! Strašně jste se mračili, pořád vrtěli hlavama, což jsem si vyložila jenom jako zoufalství nad svou blbostí. 😀 A mračíš se úplně hrozně nejvíc moc.

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek