Po prázdninové pauze, to zákonitě muselo přijít. Článek o škole.
Na začátku září mi přišel e-mail v němž stálo: Vážená kolegyně, byla jste vybrána jako reprezentativní vzorek na Open Day, který se uskuteční… bla bla bla.
Já a dvě kolegyně jsme slíbily účast, neb jsme neměly bližší informace a nevěděly do čeho jdeme.
Postupem času se ukázalo, že Open day je neformální den otevřených dveří, na celé MUNI. Jakože studenti studentům. A organizuje to nějaký doktorand z pajdáku. Při vší úctě k pedagogům, měli by se držet učení, nemontovat se do organizace velkých celouniverzitních projektů.
Ráno budou prezentace formou Pecha Kucha. Pak vybraní ocásci budou sedět na jednotlivých stanovištích, představujících jednotlivé ústavy a s úsměvem na rtu budou hypotetické budoucí studenty přesvědčovat, že jejich obor je ten nej.
Za Ústav Muzeologie a Archeologie nás tam mělo být jako psů, přičemž u hlavní (a zaplaceno) část dostal na triko jakýsi archeolog (jako vždycky).
My jsme dostaly úlohu těch reprezentativních ocásků.
V mailu stálo, že pomocné vědy historické mají být v místnosti B2.24. O nás nic. My totiž nejsme pomocné vědy historické. My jsme úsplěn jinej obor. A úplně jinej ústav. Úplně jinej vesmír. Ale na to pedagogové v organizačním týmu nemyslí.
Ve čvrtek ráno jsem dostatečně reprezentativní, doběhla do školy. Silně neurotický doktorand z pedagogiky pobíhá kolem a vysvětluje, že máme být v místnostech a že pokud máme plakáty, tak on má izolepu.
Při pohledu do papírů zjišťuju, že jsme fakt v místnosti B2.24. Dorazily i kolegyně a tak vyrábíme reprezentativní koutek za pomoci hromady letáků a cedulky Muzeologie. Jo a máme i banner.To aby bylo poznat, že jsme fakt extraliga. Což jsme, že jo. Je otázka, jestli to vědí i ti středoškoláci.
V devět začíná první blok prezentací. Takže všichni jsou tam a nikde nikdo.
Po desáté, už naprosto vyčerpané uchazeče o studium vyhání na chodby, aby si našli to svoje. U nás je jich docela dost. Bohužel drtivá většina na Psychologii, která s námi sdílí učebnu. Pedagogika má taky pár uchazečů a u Archeologie jsou taky nějací osobové, co v sobě vidí druhého Indiana Jonese.
Jenom Muzeologie je opuštěná a v davu lidí, tak trochu smutná. Sedíme tam v přesilovce tři na nikoho. Ach jo.
A to se v souladu s příkazy a instrukcemi tváříme reprezentativně a pozitivně. Jakože fakt hodně.
V jedenáct to moje dvě kolegyně balí a jdou na oběd. Já zatím strážím reprezentativní stanoviště. Kolegové z archeologie vyrazili do partyzánského boje a šli rozdávat letáčky. Skutečně přichází slečna, která opatrně svírá brožurku.
Říkám si – hlavně ji nevyplašit. Jako na srnku. Zdravím, usmívám se, vyčkávám, vybízím, vyčkávám, slečna nic. Pak utekla.
Další slečnu už neodrazuju, přisedá si a povídáme si o muzeologii. Skupinku slečen, které přišly ptát se na psychologii se nám spolu s archeology podařilo přesvědčit o tom, že archeologie a muzeologie jsou lepší.
Nakonec se vrací kolegyně a a oběd jdu já. Do Alberta. Pro rohlík, salám a Epochu (Bravíčko pro historiky!). Když už zase bezpečně sedím na své sesli, sedí tam s námi vedoucí oboru a vykládáme si, že vlastně nechceme hodně studentů, ale zapálené studenty.
A abych to potvrdila a zchladila své zapálené tělo – poliju se minerálkou. Do toho potkávám kamaráda z Veveří, který o dvoje dveře vedle reprezentuje Starověké studie. A hned mi posílá přítelkyni, že chce na muzeologii. Takže následující půlhodinu trávíme výčtem předností Muzeologie pro konzervátory a restaurátory.
A pak už nezbývá než čekat na konec.
A ten přichází. O půl čtvrté jsme to vzdali. My i archeologové.
Jdu domů koukat se na Indiana Jonese. To je stejně nejlepší náborové video na archeologii, jaké kdy kdo natočil.