V rámci muzeologického studia máme povinnost odjet na studijní exkurzi. Vzdorovala jsem téhle povinnosti dva roky, až mi nevycházely kredity a přišla pohrůžka, že bez exkurze nebudou státnice a já si ji s povzdechem zapsala.
Skeptická jsem byla od začátku. První tři měsíce jsme absolutně netušili co se bude dít, kam pojedeme, co bude na programu. A po třech měsících, kdy už nešlo zapsaný předmět odepsat, zjistili jsme, že pojedeme do severních Čech na exkurzi po krásách umění 18. a 19. století. Ach jo. To není nic pro mě… Daná epocha mě nebaví, umění z téhle doby se mi nelíbí, ale co naplat, pojedu.
Druhá pecka bylo zjištění, že povinnou exkurzi si taky povinně zaplatíme. Celou. Stipendia a podpora od fakulty, která v minulých letech fungovala, už nefungují a i my co na to nemáme, si to musíme zaplatit. Matka samoživitelka mi přihodila nějaké finance, jinak mi celou exkurzi musel zaplatit muž a já si připadala jak vydržovaná milenka. Blbej pocit, když si z vlastní výplaty můžete dovolit tak leda nájem, jídlo a telefonní účet. Inu odevzdala jsem v kanceláři hříšné tisícovky a bylo mi slíbeno, že další odevzdám v autobuse, kde se bude vybírat na vstupné.
V úterý ráno jsem nastoupila s krosnou plnou deskových her, neb všichni tvrdili, že po večerech se budeme družit, do autobusu. V sedm ráno. Jen co se se zasyčením zavřely dveře autobusu, mí spolužáci a spolucestující se zasyčením otevřeli lahváče. Pedagogové vepředu už bez syčení otevřeli flašky vína. Nechápejte mě špatně, sice nepiju moc, ale pít umím, jen si ksakru vybírám s kým to bude, protože většina ožralých lidí jsou nesnesitelní opruzové.
Zejména jsem začala silně nenávidět spolužáka Milana, kterému kdosi kdysi asi řekl, že je vtipný a on se rozhodl, že teda jako bude. Není. Ani trochu. A poslouchat vejšplechty za které by se styděl i šestnáctiletý puboš, doprovázené jeho ryčným smíchem, protože nezasměješ-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá, to zvládnu jenom po omezenou dobu.
Největším problémem, který jsem ale s exkurzí měla, byla celková organizace. Naši organizující pedagogové už všechna muzea znali, takže vybrali vstupné, koupili nám lístky a zapadli do nejbližší kavárny. Na muzea jsme měli v drtivé většině případů hodinu, v těch nejštědřejších momentech nám dali hodinu a půl. Jenže o nezapomněli doprovodit slovy: „Pořádně to projděte, všechno si prohlédněte možná se na to zeptáme u zkoušek.“
Jakože dobrý, ale na pořádné prozkoumání muzea do všech detailů a se vším všudy ti prostě hodina nestačí. Take celou exkurzi jsme strávili v poklusu a s tříhodinovým zpožděním.
To vyvrcholilo poslední den, kdy jsme z časové tísně museli vynechat Muzeum skla a bižuterie v Jablonci, kam jsme všichni chtěli a místo toho jeli do Muzea v Jíčíně, kam nechtěl nikdo. Rozvozem pedagogů po jejich domovských vískách jsme pak zabili další tři hodiny a do Brna se vrátili notně uondaní.
Na reporty z jednotlivých muzeí a památek se můžete těšit v nejbližších týdnech. Highlightem celé exkurze pro mě zůstává ten jediný večer, kdy jsme si skutečně u vína zahráli nějaké deskovky, krom jiného i můj oblíbený Alias a nás ústavní doktor, kterého si nesmírně považuju, protože si myslím, že to je jediný kompetentní pedagog na celé Muzeologii se osočil z podvádění, protože nikdo nemůže vědět všechno… 🙂
