Celá otázka by správně měla znít – Proč vlastně studuju, to co studuju? A co, že to vlastně je?
Odpověď na druhou část otázky je prostá. Studuju divadelní management se zaměřením na producentství na JAMU, kde jsem letos pátým rokem a je tedy oprávněný předpoklad, že letos skončím. Dále studuju navazující magisterské studium muzeologie na MUNI, kde bych taky měla letos udělat státnice, ale potom bych ráda pokračovala a udělala si doktorát.
První část otázky je neodmyslitelnou součástí prvních hodin na muzeologii. Tady se totiž studenti různě potkávají napříč ročníky, pedagogové je často neznají, odcházejí absolventi, přicházejí nováčci a je třeba se vždy řádně představit.
Otázka Pročpak studujete právě to co studujete, je na místě.
Snažím se dostát své pověsti třeskutě vtipného člověka a zásadně odpovídám: „Protože nikdy nechci být bohatá.“ Dle situace ještě odpověď mohu rozvést na: „No víš já jsem strávila celý život v divadle a tak jsem šla studovat divadla a na JAMU zjistila, že pravděpodobně nesnáším divadlo.“. A tak dále, a tak dále. Dokážu být nepředstavitelně vtipná na toto téma docela dlouho.
K tomuto článku mě ale přivedla až úvodní hodina angličtiny pro muzeology. Byla jsem opět velice zábavná, alespoň si myslím, podle slz v očích naší doktorandky, ale co já vím, třeba to byly slzy zoufalství. Prohlásila jsem, že nikdy nechci být bohatá a proto dělám to co dělám.
Tady tyhle srandy vydržely, až do doby, než se dostalo na jednu naši novou kolegyni, která nastoupila do prvního ročníku magiserského studia, potom co odabsolvovala v Opavě.
Slečna mě přejela pophrdavým pohledem a spustila tirádu o tom, že muzeologie je poslání, musíme chránit a chápat ty lidi, kteří žili dříve a dali nám svůj odkaz a my teď máme povinnosti šířit a prohlubovat vědomí o kulturním dědictví a odkazech. A taky zařídit aby muzea dostávaly více peněz.
V ten moment se ve mě zvedla vlna emocí a hlavou mi probleskly všechny ty hodiny na JAMU. Kulturní politika ČR i mezinárodní. Kulturní a kreativní průmysly. Ekonomie.
Ono se totiž hrozně hezky idealisticky vykřikuje, jak svým studiem muzeologie změníme svět a přinutíme společnost, aby začala vnímat ty hodnoty co vnímáme my. Ruku na srdce, jak dlouho většině muzejníků trvalo, než na ty hodnoty přišli, pokud na ně vůbec přišli? Každoročně si vlastně rituálně (nebo sebemrskačsky) pročítám zákony o muzeích, sbírkách, archivnický a knihovnický zákon, zákony o památkové péči a národní kulturní politiku. Je to zajímavé. Kolik chyb a možností vidí obyčejný člověk v takovýchto dokumentech. Často si při čtení pro sebe mumlám, že kdyby neplýtvali penězi a energií na takové blbosti, tak by mohli skutečně naplnit základní poslání. V národní kulturní politice, je totiž skutečně ukotveno, že stát se pokusí vzbudit v občanech zájem o kulturní dědictví, národní identitu, historii a naučí všechny občany, že památky a historie jsou super a musí se chránit. Jenže ta realizace je náročná.
Se všemi svými podobně zatíženými kamarády – na JAMU, na MUNI, na hradě, s odborníky, s laiky,… vždycky dojdeme k jedinému závěru – Musí se změnit systém!
A tak odteď už na otázku „Pročpak studuješ to co studuješ?“, nebudu odpovídat „Protože nechci být bohatá.“. Odteď budu odpovídat pevným hlasem – „Protože se stanu generální ředitelkou NPÚ, potom Ministrem kultury, následně prezidentem a diktátorem! A pak změním systém aby se muzea a památkáři měli líp!“