Promoce

Neděle stála za to! Cesta autobusem byla podle očekávání peklo, způsobené nejenom mojí nevolností (vážně ty začátky kolem Strakonic nejsou nic pro můj žaludek), ale taky vychováním stevardky Veroniky. Já chápu, že ta práce je vopruz, ale holka nemůžeš komentovat cestující, zvlášť když tě půlka autobusu slyší, kapiš?A taky nechci vědět, že další řidič Venca chlastá (to skutečně Student Agency na důvěryhodnosti nepřidá) a že Klára dá a dala každýmu.

 Naštěstí se mnou cestoval kolega Matěj, rodilý Pražan, takže vida mě jak se motám na Andělu před autobusem a nevím kudy kam, tak mě dovedl na metro, popostrčil na správnou stranu nástupiště a když pochopil, jak moc jsem marná, tak mě dovedl až na Florenc. Ujistil, že se těch pár kroků na nástupiště jedna zvládnu a mohl jít konečně domů.

Cesta dobrý, Brno skvělý, byť mě přivítalo drobným deštěm. Vyzvedla jsem si muže v práci Baru, který neexistuje a pamětliva toho jak jsem se tam zřídila po státnicích, jsem zůstala jen u jednoho barevného pitíčka (ale když ony jsou tak moc moc dobrý!).

Ve tři ráno jsem se slavnostně uložila a vzbudil mě až telefonát od maminky, že jsou před domem a nesou hodnotné dary. Slavnostně oděná maminka s bratříčkem, který výjimečně odložil zelenou mikinu a vzal si košili v kontrastu se mnou oděnou pouze do nervozity a spodního prádla, byl šokující.

Nervózní jsem byla hlavně z toho, že mi nezazvonil budík, tudíž okamžikem probuzení jsem měla už půlhodinové zpoždění a jak potvrdí každá žena a dívka, během proměny z rozcuchané můry na oslnivou femme fatale se počítá každá minuta.

Takže šup, šup zamáznout kruhy pod očima, vymalovat ksichtík, najít neroztržené silonky (což byla práce hodná záhadologa – kdo mi ty silonky pořád krade?), obléct si něco co ještě přetáhnu přes svůj prázdninově nabobtnalý zadek (heč heč já už mám přibráno na Vánoce!) a můžu vyrazit na zkoušku.
Zkouška je totiž na každé promoci to nejdůležitější, dodneška si pamatuju nácvik přesedání na jamáckých imatrikulacích (kdo nezažil, nepochopí) a tak vysvětlování pana tajemníka o tom jak rychle se máme ploužit uličkou, která je krátká, zatímco fanfáry jsou dlouhé, jak máme stát, sedět, jak položit ruku na insignii při slibu (zatrhl mi pankáčský gesto, proslavené seriálem Comeback :-() a tak.

V momentě, kdy už se chystáme do řady v zákulisí, volá mi můj drahý otec, že jsou v koloně a možná to nestihnou. Tak nevím, jak často promuje jediná třetí dcera? A on to nestihne. S bandou ostatních, kteří mají podobné rodiče stojíme u okna a vyhlížíme přibíhající Hujerovi. Čas od času někdo zavolá „Ti jsou moji.“ a šťastně se zařadí do lajny, protože jeho příbuzenstvo je přítomno.

Jinak to šlo ráz na ráz. Jeden proslov za druhým. Já jsem nezakopla, neomdlela, neřekla Tak dík, namísto Slibuji! a bylo to obecně fajn. Bratříci mi neudělali ostudu. Rodiče se vzájemně tolerovali. Muž byl na mě hrdý a ten dortík za odměnu byl boží.

Pět let mého života se uzavřelo. A mě bylo blbě, protože najednou netuším co s ním dál. Jasně, ještě rok na druhé výšce, pak možná doktorát, jestli mě budou chtít (ikdyž jeden náš profesor mě přesvědčoval, že musím, že mě budou chtít) ale jinak?!?! Po matuře jsem aspoň věděla, že jdu na vysokou a minimálně tři roky jsem v klidu. Teď nevím ale vůbec nic.

4 komentáře u „Promoce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek