Mám psát i o tom jak žiju nejenom stáží. V mém případě je to trochu nuda, protože na rozdíl od holek, které poznávají daleké kraje, já jsem zůstala v Čechách, ba dokonce prakticky vzato v Brně. Nemůžu se proto rovnat jejich zážitkům cestovatelským, gastronomickým, multikulturním, ale můžu přidat pár zážitků z naší malé vísky.
Společně s magisterským studiem na JAMU jsem začala studovat magisterský stupeň na MUNI, konkrétně Muzeologii. Jak vidno – památky mě baví.
Hlavní motivací pro mě bylo to, že se chci památkovému sektoru věnovat i později v pracovním procesu a přece jenom, přes mnoho společného (taky je to kultůra) se najdou i nějaké rozdíly. A navíc, na stáž dojíždím, některé úkoly se dají řešit telefonem a mailem, takže kdy jindy budu mít možnost se aklimatizovat na druhé univerzitě, že.
Ze začátku MUNI překvapila, a to velmi pozitivně. Protože jsme v ročníku čtyři (očividně se nikdy nebudu moct ztratit v anonymním davu přeplněné poslouchárny) spojili nás s dálkovými studenty. Takže přednášky jenom tři dny v měsíci. Super zpráva, hlavně do budoucna, až se budu pokoušet skloubit dva rozvrhy.
Pak už to šlo jenom z kopce.
IS mi tvrdí, že mám přednášky tehdy a tehdy. Přijde mail, který tvrdí, že mám přednášky úplně někdy jindy. A když se zeptám SVÉ referentky na SO, tak mi řekne, že neví. Rozhodla jsem se věřit e-mailům a vyrazila na přednášku.
Ukazuje se, že jsem tu dobře, postává nás tu víc. Bohužel samí studenti a žádný pedagog. Když přednášející nedorazil ani po akademické půlhodince, odpískali jsme to a šli na kafe se seznamovat. Otázali jsme se posléze garantky předmětu, kdepak se stala chyba, jestli třeba výuka neproběhla v nějaké pečlivě ukryté tajemné komnatě. Nikoliv, pedagog to vyhodnotil tak, že není třeba pravidelní výuka a až bude tak se nám prý ozve. Škoda, že nám to nedal vědět dopředu.
Pokus číslo dva přišel o týden později. Před učebnou nás postává o poznání víc, takže to vypadá, že přednáška opravdu bude. A je. Sice začala o hodinu později, protože spojení Praha-Brno prý stojí za prd, ale začala.
Prý se nemáme moc těšit, protože peněz si moc nevyděláme a práci možná taky nenajdeme úplně v oboru, protože muzejní pracovníci se z muzea vynáší až v truhle, ale jinak jsme si prý vybrali moc dobrý obor.
V Muzejní pedagogice se dozvídám, že kultura tak jak jsem ji vnímala po tři roky, vlastně neexistuje. Že ji mám vnímat jinak.
Za to jsem si odnesla spoustu vcelku užitečných poznámek k edukaci jako takové a využití nejrůznějších metod a technik v muzeu. Ty se pravděpodobně budou hodit na stáži, pokud mi skutečně schválí projekt na kterém bych chtěla pracovat během roku. (Pozn. Nikde nezmiňovat, že mám stáž na NPÚ, bůh ví proč, muzeologové nemají tuhle instituci v lásce.)
Koncem úhrnem. Bojím se tady. Zlatá JAMU a vyhřátý aťas s kávovarem a kamarády. (Na MUNI jsem jednoho svého spolužáka poprvé potkala po 14 dnech a druhou spolužačku po 16 dnech. Po té třetí slečně co s námi studuje se slehla zem.)
Zlaté studijní materiály v pečlivě zpracovaných PDFkách od Blanky s Hankou. Zlatý naše studijní (jo, fakt jsem to napsala) kde člověku opravdu pomůžou, když můžou.
Už se nemůžu dočkat, až zase pojedu do Telče. Do úterka stříhám metr.
Cestování – poslední den konference, jsem dostala volno a tak jsme se jeli podívat do Slavonic. Kdo tam nebyl, ať tam jede, protože mají krásné náměstí podobné telčskému s naprosto neuvěřitelnou sgrafitovou výzdobou na některých fasádách. Jsou k nalezení zbytky středověkého opevnění (na které jsem lezla nejprve v lodičkách a později v silonkách, protože se nechci zabít, že ano).
Multikulti zážitky – spolužák Lukáš je zo Slovenska, počítá se to?
Gastronomický zážitek – dneska to byla rýžová kaše. S kompotem.