Co jsem zjistila po prvním měsíci v práci

Už měsíc pracuju. Tedy ne, že bych nepracovala i předtím, ale konečně mám tu práci, kterou jsem vždycky chtěla. Miluju každou minutu zatím uplynulého měsíce. A těším se na každou další minutu, která přijde. Co jsem zatím za ten měsíc zjistila a co jsem se naučila?
Na zelené louce
Občas je fakt jedno do jak zavedeného podniku přijdeš. Občas prostě musíš udělat tlustou čáru za tím co bylo a začít znovu. Na zelené louce. Na mém jednomužném oddělení propagace je to trochu komplikovanější tím, že musím od znovu, z ničeho budovat kontakt listy, vztahy s novináři a celkovou koncepci toho, co vlastně budu dělat. A tak se učím, jak co v Mikulově chodí (zatím jsem se dozvěděla, že je to tu hrozně super, strašný mafiánov, že je to tu progresivní stran turismu, že tu všichni turisty nesnášejí, že muzeum nic nedělá, že muzeum dělá prakticky všechnu hodnotnou kulturu ve městě, že se dá s věcmi pohnout, že se nám nikdy nepodaří nic změnit a nemá smysl to zkoušet,… prostor pro vytvoření názoru tedy mám široký).

„My jsme tady staré struktury.“
To je v muzeu poměrně častý přístup. Trochu mi to připomíná Hospodu na mýtince: „Postavil si hospodu u silnice, ale chodili mu tam lidi.“. Muzea jsou ze své podstaty velmi konzervativní, speciálně u nás, kde prostě tak nějak pořád nevíme jak naložit s čtyřicetiletým blokem v podobě komunismu, který jako muzejníci vláčíme na chrbtě. Jakákoliv razantní invence je spíš nepřijímaná, ovšem jen do momentu, než se ukáže, že „po novém“ to funguje líp.
Zatím operuju s kouzelnou větou „Jsem zde nová, ještě nevím, jak přesně máte zaběhlé některé procesy.“ používám ji hlavně, když záměrně porušuju subordinanci. Mám v plánu se touhle výmluvou ohánět ještě minimálně tři roky.
Taky to ve spoustě případu vypadá, že se výmluva na staré struktury používá jen tak pro forma. Zatím prakticky každá věc, se kterou jsem přišla (včetně plánů na rok 2020) byla přijata sice opatrně, ale vesměs pozitivně, takže doufám, že ta „zkostnatělost“ kterou se někteří ohánějí je póza aby se neřeklo.

Můžeš mít všechno
Když jsem nastupovala měla jsem děsnou hrůzu z toho jak budu kloubit plný úvazek v muzeu a denní doktorské studium. Nervy, nervíčky pracovaly o sto šest a víte vy co? Ono to jde. Můžu mít obojí. Asi se pořád kloním k myšlence, že kdybych do toho všeho ještě otěhotněla, tak už to bude trošilinečku nad moje síly, ale dokud na to nepřijde, tak nemůžu definitivně tvrdit.
Ukázalo se tedy, že časově a energeticky tahle kombinace je možná. S čím se teď vypořádávám velmi, je fakt, že si na přednáškách mezi všemi režiséry/dramaturgy/herci/o dost staršími/zkušenějšími kolegy připadám jako naprosto hloupá jednotka. Tak trochu jako na hodinách němčiny, kam jsem začala chodit. Tam taky rozumím každému třetímu slovu.

Cesty do práce
To je zatím největší pecka. Kdykoliv se někdo dozví, že pracuju v Mikulově a co hůř, ještě tam každý den dojíždím z Brna, tak nevyhnutelně přijdou otázky: „A neměla bys to lepší busem?“ „To se nebojíš každý den řídit padesát kiláků tam a padesát zpátky?“ „Nežere ti to moc času?“ a spousta dalších a podobných.
Takže – autobusem bych to lepší neměla, protože jede o trochu dýl, než to jedu já v autě (i se svým babičkovským tempem) a navíc se mi v autobusech a obecně MHD dělá neuvěřitelně špatně od žaludku. Jistě se dá namítnout, že na to existuje Kynedril, ovšem po něm já okamžitě upadám do komatózního spánku a s mým štěstím bych se probudila vždycky nejdřív ve Vídni.
Řídit se nebojím, protože řídím ráda a odvažuju se tvrdit, že i dobře. Navíc mě ty každodenní cesty hrozně nabíjejí energií. Uklidním se, vyčistím si hlavu, pokochám se, neb krajina kolem je naprosto peckovní. Takové novomlýnské nádrže v mlze, když se zpoza obzoru dere sluníčko (jako třeba dneska ráno) jsou ten největší lék na stres a nervy. A hlavně… jsou tam kachničky!!! Po cestě jsou taky srnečky, bažanti a spousta zvířátek, z nichž některá nejsou ani přejetá.
Na druhou stranu jsem si taky začala vést pracovní statistiku s názvem Dementi na silnicích. Na první příčce jsou s ohromným náskokem Poláci. Řídí jako prasata, nerespektují značky, riskují zdraví své i ostatních a ještě jsou k tomu arogantní jak nikdo. Jenom Poláka jsem zatím viděla předjíždět asi dvacet aut v úseku značeném jako Úsek smrtelných dopravních nehod, tam kde je nejvyšší rychlost 70 a přes dvojitou plnou čáru. Za nimi jsou slovenské kamiony a na třetí příčce Brňáci a to je mi jako etablované Brňandě nepíše snadno. Ale jezdí jako kreténi? Jezdí.

Mobil
Po tom co jsem si na JAMU vypěstovala regulérní strach z telefonování, respektive z telefonování z cizími lidmi, mám zase job, kde polovinu času visím na drátě. Naštěstí už nejsem v pozici „ustrašená“ studentka prosí o něco firmy a bojí se odmítnutí, teď jsem já ten frajer, který odmítá. Ale zásadní poznatek, který si ze svého měsíčního telefonování odnáším je: NIKDY, NIKDY, NIKDY NEDÁVAT SLUŽEBNÍ ČÍSLO JAKO SOUKROMÝ KONTAKT. Ani nespočítám kolikrát jsem za ten měsíc dostala SMSky začínající Ahoj Jani, nechceš večer někam jít?, hovory shánějící tutéž Janu. Tu Janu, která tady už půl roku nepracuje a má úplně jiné číslo.

Závislák
Už bylo řečeno, že miluju svoji práci. Ale jak moc, to mi došlo, až když jsem v pondělí měla být v Brně a jít do školy. Kromě toho, že jsem se probudila v šest ráno, kdy standardně vstávám do práce a celá natěšená vyskočila z postele, než mi došlo, že nikam nejedu a můžu ještě čtyři hodiny spát. Odešla jsem do školy a po první půlhodině se mi tak strašně stýskalo po mém krásném, útulném kanclíku, že mě to až vyděsilo. 😀
Sice si teď zásadně dávám pozor na svoje workoholické sklony, ale nahlas (a nestydím se za to) přiznávám, že miluju svoji práci. Fakt hodně!

To podstatné nakonec!!!!
Nikdy, nikdy, nikdy nikomu v Mikulově neříkej větu: „Nejradši mám víno s Colou.“

13 komentářů u „Co jsem zjistila po prvním měsíci v práci

  1. Jéé, tak to hodně štěstí s novou prací. Já, upřímně, uvažuju nad tím, že bych se nechal v nějaké podbné struktuře zaměstnat. Třebas v knihovně, jenže nevím, jak to chodí. jestli se dělají výběrka, nebo tam prostě napochoduješ s životopisem v ruce. 😀 Těžko říct, takhle z hlavy no …

  2. Jéé, tak to hodně štěstí s novou prací. Já, upřímně, uvažuju nad tím, že bych se nechal v nějaké podbné struktuře zaměstnat. Třebas v knihovně, jenže nevím, jak to chodí. jestli se dělají výběrka, nebo tam prostě napochoduješ s životopisem v ruce. 😀 Těžko říct, takhle z hlavy no …

  3. Obecně? Není na škodu napochodovat. Muzea, knihovny, archivy totiž zaměstnávaj poměrně málo a většinou už mají předpřipravené adepty, které znají. Takže připomínat se průběžně není na škodu. 🙂

  4. Obecně? Není na škodu napochodovat. Muzea, knihovny, archivy totiž zaměstnávaj poměrně málo a většinou už mají předpřipravené adepty, které znají. Takže připomínat se průběžně není na škodu. 🙂

  5. Píšeš moc pěkně, vtipně, tak ať Ti nadšení vydrží.
    Mám taky tak ráda červené víno s colou, původně jsem z Orlických hor, ale tady 30 let, tak už jsem zvyklá, že tuto svoji úchylku nemohu prozrazovat. J.

  6. Píšeš moc pěkně, vtipně, tak ať Ti nadšení vydrží.
    Mám taky tak ráda červené víno s colou, původně jsem z Orlických hor, ale tady 30 let, tak už jsem zvyklá, že tuto svoji úchylku nemohu prozrazovat. J.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek