Čokoládu do každé ruky

Blíží se nám Vánoce a moje zkušebka se pomalu a jistě chýlí ke konci. To znamená, že hákuju jako správná kancelářská kryska pět dní v týdnu, osmičku denně už skoro tři měsíce. A přesně skoro ty tři měsíce jsem neměla čas na to se věnovat svému opečovávánému blogu.

Ono se to totiž krásně řekne. Pravidelná pracovní doba. Dobře dvě hodiny dojíždění, ale to mi nevadí. Jenže i ta moje intelektuální kancelářská práce je prostě vyčerpávající. Většinou dorazím domů a padnu a umřu. Respektive upadnu do spánku připomínajícího kóma. 
A koncepty se mezitím hromadí. Články v mé hlavě vypadají báječně, mají stovky sdílení a komentářů, akorát je nějak nejsem schopná hodit na papír.
A to je peklo, protože ty tři měsíce byly ukrutně zajímavé. 
Poznej svoje hranice
Nemusí jít nutně o hranice pracovní. Já si třeba znovu připomněla, kde mám hranici, kdy ještě dokážu být splachovací a na lidi milá, kdy mi ještě stačí se z problémů vypovídat a zasmát se jim nad hrnkem kafe, a kdy už to jde přes čáru, která znamená probrečené večery, dvě až tři tabulky čokolády snězené na posezení a zapité panákem hruškovice (která mi ani moc nechutná, ale je načatá a musí se dopít, aby se mohlo načít něco lepšího). 
A tak to řeším. A brečím. 
A nastavuju si hranice. Co jsem ještě ochotná a schopná dávat, aby mi nehráblo úplně a co už je přes čáru. Ať už jde o práci, protivný lidi (Nevěřili byste jak rychle dokáží někteří přepnout z milého a ochotného človíčka, který má o vás „upřímný“ zájem do někoho, kdo by si nejraději zatančil na vašem hrobě, když mu odmítnete prodloužit smlouvu.), nebo prostě jenom o to kolik toho ještě unesu.
Konference, tam je blaze
To, že jsem začala plačtivě vůbec nic neznamená. Aby se to vyvážilo, tak je třeba zdůraznit, že jsem měla skvělej listopad. Z větší části proto, že byl ceeeelý prokonferovaný. Jedna pracovně-školní v Praze (moc užitečná!!!). Jedna čistě pracovní v Praze (ne až tak užitečná). Jedna peckovní archeologická v Orlických horách (kde jsem skoro zmrzla) a nakonec jsem se konečně dostala do Sonnentoru, kde byl sjezd projektu Top výletní cíle Jižní Moravy (super!).
Můj způsob hodnocení konferencí je kvalitní, léty prověřený a ještě nikdy nezklamal – důležitý je, jaký je na konferencích catering. Jestli stojí jídlo za prd, stojí s největší pravděpodobností i organizační tým, téma konference, hosté, … taky za prd.
A jak si vede můj listopad?
  1. Top výletní cíle Jižní Moravy – pecka, lehký, dobrý, fancy šmancy, moc mě mrzelo, že se nemůžu zdržet dýl.
  2. Pracovně-školní konference (Focus Point a Střed zájmu) – dobrý, zajímavý, ekobiovege věci, když se člověk díval na to co jí, moc si to užil, velký plusový body za večerní koktejly, který jsem si jako řidič tak akorát prohlídla.
  3. Archeologická konference – řízek je řízek, tečka. Jako od babičky. A hlavně nás krmili tři dny třikrát denně, takže já si nestěžuju. 
  4. Pracovní (Objevuj památky) – pizzu miluju a můžu kdykoliv, ale pro příště víc originality.
(Každopádně konference si zaslouží vlastní článek, ten je na cestě, snad ne za další tři měsíce…)
Škola
Furt mě baví. Už mám trochu i pocit, že tam mám co dělat. Třeba proto, že jsem slíbila napsat dvě recenze představení z festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER a to bude ještě zajímavý. Taky jsem se nějakou shodou okolností stala spoluřešitelkou projektu FRVČ, který souvisí s tématem mojí disertace, a na to se strašně moc těším (ikdyž se trochu bojím :-)). 
Škola je prostě fajn. Přednášky jsou super, přednášející boží. Za nějakých 18 dní mám mít první dvě zkoušky a možná bych mohla zvážit, že se na ně naučím, ale času dost mezi Vánoci. Zavřu se na chalupě daleko od lidí a internetu a prostě jenom budu. 
A čím žiju, když nežiju prací a školou?
Máme novýho psa. Jmenuje se Bernard. Chtěla jsem ho pojmenovat Pokus č. 2, ale to mi nakonec přišlo trochu krutý. Bernard je boží. Ikdyž je to prťavý štěnátko, je stejně větší než většina psů jeho věku. Možná proto, že je napůl kavkazský pastevecký pes, možná proto, že má velkou osobnost. Každopádně se mnou teď Bernard jezdí do práce a je to super. 
Kocour ho akceptuje, ale že by byl nadšený, to teda ne. 
Hodně sleduju seriály a žeru jako nedovřená. Ztratila jsem totiž pásek a musím nějak zařídit, aby mi nepadaly kalhoty, víme?
Hrozně ráda bych řekla, že čtu tolik jako dřív, ale začínám rozumět tomu jak pořád všichni říkali, že jako dospělá nebudu mít na čtení čas. Já ho fakt nemám. A to mě štve. (Upřímně nemám čas ani na ty seriály, ale k mytí nádobí je snazší pustit kulisu seriálu, než se pokoušet mokrou rukou obracet stránky.)
Hejtuju vánoční shon. Neuklidila jsem prakticky celý prosinec a nepředpokládám, že se na tom co Vánoc něco změní, pokud se tedy neobjeví kouzelný skřítek a nepřidá mi dva dny víkendu. Dárky jsem nějak posháněla, až na poslední, největší, nejdražší, který musím koupit zítra, ale nevím kdo mi pohlídá psa, až pro něj pojedu. Mám sto chutí dárky ale už teď hodit příjemcům na hlavu a jít si sníst další čokoládu. Oficiálně prohlašuju, že dospělý Vánoce stojej za houby. Aspoň pokud vaše lepší polovička je imrvére v práci, vy taky (ale pracujete kratší dobu a ve dne, takže nemůžete nic říct), cukroví, které každoročně šidíte a kupujete od cukrářských učňů, letos vyprodali dřív, takže cukroví nebude (důvod koupit si další čokoládu) a všude jsou lidi, kteří se navíc úderem adventu mění v dravé saně, které jsou pro kostku másla, nebo poslední hnusnou šálu, klidně ochotní se pobít. Kdyby se dopravní firmy (v čele s nepřekonatelnou Českou poštou) letos zase nesnažili trhnout rekordy v počtu nasraných zákazníků, tak obstarám Vánoce jako každej asociál – na dobírku.
A tak si užívám předvánoční konec zkušební doby. Zalezlá doma, objímám psa, otevírám další čokoládu a snažím se znovu nastavit hranice. Abych znovu mohla mít ráda lidi. 

4 komentáře u „Čokoládu do každé ruky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek